Šediváčkův long 2023 – návrat po letech a zase poprvé

V srpnu loňskýho roku se jako každej rok spustilo přihlašování na „Šediváka“ – závod na cca 200 km, nejdelší mushingová záležitost v Čechách a přilehlém vesmíru. Víťa už ani neumí spočítat, kdy tenhle závod jel poprvé, to se psal ještě pravěk. Po úvodních oťukávacích ročnících najel na vlnu vítězství, v Orličkách vyhrál hned několikrát po sobě. No jo, ale to už je taky dávná historie (jo jo, už je to taky věkovitý pán… :D ), teď už se spoustu let s Šedivákem míjel. Současná grupa psů nemá se závodem obdobný dýlky žádnou zkušenost, takže respekt je rozhodně na místě. Mě, uprostřed parnýho léta, ve vedru kdy se člověk zpotí jenom když pozvedne obočí, připadá jako dobrej nápad zkusit to jet na lyžích. I přihlásíme se, zaplatíme zálohu a v září začneme trénovat. S postupujícím podzimem mě ta lyžařská úchylnost přestává lákat, naopak se přesunuje do fáze „úplně debilní nápad“. Když v půlce listopadu přesedlám z koloběžky na káru a definitivně se rozhodnu doplnit dvojici Bembošků o další 4 šílence (protože když se bojíš se dvěma, vem si jich šest), varianta lyže odpadá úplně. Pojedu na saních, se šesti, turistickou trať. Turista by měl být bajvoko 3x 30 km, čemuž uzpůsobíme trénink. Víťa jede podle plánu, začátkem prosince už se na tréninku blíží ke 3 hodinám, je to dobrý.

No a pak přichází Mikuláš a s ním sníh. To je špatně, to víme. Vánoční megaobleva nám dává za pravdu. Všude září zelený pažity, ve vzduchu je jaro, ptáci zpívaj, stromy pučí. Tančíme oslavný tance jara a říkáme si, že to vlastně vůbec není špatný – kašlem na zimu, už bude jaro a krásně a vůbec. Bajbaj závodní sezóno, tak zase v říjnu. Smějeme se sousedovic hrablu, který se skví uprostřed dokonale zelenýho trávníku (my ho samozřejmě taky máme zapomenutý před dveřma), internet plní fotky alpskejch sjezdovek, ze kterejch se stal bílej proužek uprostřed bující přírody.

Euforie z jara se postupně proměňuje v depresi z bahna. Zkracujem tréninky, ani my, ani psi už nemáme morál na x hodinové brodění se tou hnědou potopou. Na naše skvělý louky už ani jezdit nechcem, je tam tolik vody, že Jiřince hrozí plaveckej trénink. Stahujem se do lesů na pevnější cesty, čímž se vracíme k cca hodinovejm jízdám. Pomalu spouštíme renovaci obytný části auta, obložíme strop, připravíme kabely na světla, dojedeme si pro nový dveře s oknem. Všechny tyhle akce si samozřejmě žádaj naprostý vyklizení auta, do poslední vidličky.

Přichází čtvrtek před Šedivákem, deadline pro jeho odvolání. Sice začalo mrznout, čímž se ale změnilo jediný – tuny bahna se změnily v tuny zmrzlýho bahna. Šedivák se ruší, no, tak to bylo přece jasný.

V sobotu začne sněžit.

Je sobota odpoledne, 3 dny před startem. Na FB se dočítáme, že závod bude. V komornější, kratší variantě, ale bude. Tak co, pojedem? Bude to krátký, sněhu bude málo, tak nezajezdíme si? Tak jo….

Nastává inferno. Nemáme nic. Já ani závodní saně. Nemáme nahlášenou dovolenou. Vyvstává myšlenka, že když to bude fakt krátký, tak pojedu i já na bivak. To už je vopravdu komplikace, protože to znamená mít všechno 2x. 2 řepíkáče, dvoje ocelový šňůry, oblečky. Oblečky!!! Fakt nemáme nic, do čeho by se dali oblíct Bemboši. Při svojí velikosti potřebujou něco velikosti menšího šapitó. Nastává kolotoč telefonování, zařizování, pobíhání. Když se podaří vyřešit jedno, vyraší další. Pamatujete si tu hru našeho dětství, chytání rybiček na prut? Natáhnete setrvačník, jezírka se roztočí, rybičky otevíraj a zase zavíraj svoje obří tlamy a vy máte jenom přidělenej čas na to, je magnetem vytáhnout? Tak takhle nějak ty dva dny u nás probíhaly, rybičky otevíraly tlamy a setrvačník docházel…

Nakonec v pondělí v deset večer nasazujeme dveře na auto, o půlnoci máme hotový psí svačinky na trať a v půl jedný jdem spát. V úterý po práci vyrážíme.

Je to neskutečný, všechno klaplo. Na místo startu doráží moje saně přímo ze Šumavy, z Děčína zase na míru ušitý oblečky. Před startem v našem týmu panuje značná nervozita, máme všechno? Určitě ne, to není ani možný.. Já jsem dobrý jelito, v časovým presu vůbec nevím, co si na trať sbalit, co si jak připravit. Poprvé startuju se spřežením, a taky poprvé na saních. Potřebovala bych asi tak měsíc na to, abych si všechno v hlavě v klidu sesumírovala, co budu potřebovat, jak to zabalit, co a jak udělat. Takhle se půl hodiny před startem dozvídám, že sanice na lyžích se nacvakávají, tudíž se jaksi i vycvakávají a můžou to udělat svévolně za jízdy. No super. Nejsem si jistá, že díky rychlokurzu nandavání sanicí jsem o něco připravenější. Rozhodně jsem ještě nervóznější, co ještě podstatnýho nevím?? (to se dozvím pár minut po startu…)

Víťa zpětně ohodnotil náš start jako „Tenkrát poprvé“, prej to bylo dost podobný jeho první účasti. Takže logicky se díky mě vrátil do svejch mladejch let a cítí se zase jako jura ne? Nevím proč, ale úplně se mnou nesouhlasí a žbrlá si něco o mém zkrmení psům a jak svět pak bude hezčí místo. Asi bych mu v tomhle místě měla poděkovat, že to se mnou celý zvládnul a vydržel, bude to tak jistější…

Samotnej závod už je pak jedna velká užívačka. Jediná komplikace v našem týmu se projeví v prvním kopci, neumím si přichytit brzdící dečku tak, aby držela zvednutá. Chybí mi tam gumicuk, kterej máme doma na všech saních. Výsledkem je moje znovu rozmlácený koleno o hřeby dečky, jak se celej první kopec snažím jí nějak udržet ve zdvižený poloze. Až úplně nahoře objevuju, že tyhle moje nový sáňky úžasňačky gumicuk samozřejmě taky vlastní, jen není horizontální, ale vertikální. A je černej, takže splývá s pozadím černýho vaku. Vůbec si nepřipadám jako debil, nene :D

Pak už si jedeme jako páni. Každej den startuju před Víťou, já se šesti psama, on s deseti. Nahoře mě dojede a pak už jedeme spolu. První den na hřebenech svítí sluníčko, je azuro, všechno bílý, naprostá reklama na zimu. Koukáme dolů na vrcholky nižších kopců, který vykukujou z moře mlhy. A my jsme nad tím vším, sami, jen se svejma milovanejma psama, tiše si kloužeme zatáčkama, psi dělají to, pro co se narodili – běží a běží a běží, s obrovskou radostí a chutí. Všechno je přesně tak, jak má být, tady a teď.

Vůbec se nám nechce zpátky dolů, do mlhy. Oba jsme plánovali jet jen krátkou 30 km variantu. Tak co, zkusíme to? Bůhví, co bude zítra – sluníčko hřeje, možná už tu moc sněhu nezbyde. Ale 50 km je pro nás fakt nálož… Jedem vabank, dneska si to užijem, čert vem zítřek. Díky teplu a mokrýmu sněhu jsou poslední kilometry hodně náročný. Ke konci se rozdělujeme, Víťa jede z kopců rychlejš, já už to hodně vybržďuju. Oba dvakrát stavíme a dáváme psům svačinu, Víťa průběžně střídá 3 psy ve vaku. Každej si chvilku orazí a zase běží dál po svejch. Posledního nakládá Mazla, kousek před cílem. Už je tu málo sněhu, není do čeho zakotvit saně, takže je to docela adrenalinová záležitost – jestli na vás psi počkaj nebo ne :D Mazel má sice slabou chvilku a sotva plete nohama, ale po pár minutách ve vaku si to rozmyslí a hodlá vystoupit. Už jsou těsně před sjezdem závěrečný sjezdovky do cíle, sníh tu není téměř žádný a všichni moc dobře ví, že už se běží domů. Takže varianta zastavit a začít zase přepřahat absolutně nepadá v úvahu. Jenže Mazel je prostě Mazel. Takže urve úvazek, kterym je v saních připoutanej a hodlá za jízdy vystoupit. Víťa tak sjíždí sjezdovku stylem, že jednou rukou vší silou cpe Mazla zpátky do vaku a druhou se snaží uřídit saně, kdy zbylá devítka psů vesele valí do cíle. Já si v pohodě dojíždím pár minut za ním.

Druhej den už ale opravdu pojedu jenom krátkou. Vystartujem ve stejným pořadí jako včera a nahoře se zase sejdem. Povolenej sníh v noci přimrznul, dneska je to studený, žádný slunko. Tím líp se psům běží. Blížíme se k rozcestí kde to můžu vzít rovnou dolů – domů a já zjišťuju, že nemůžu. S takhle rozběhlejma psama ty vymrzlý sešupy prostě nesjedu. Ok, přidáme první kolo na hřebenech, pak už budou unavený a budeme to moct hezky sťapat. O hodinu později žádná změna, opět jsme v místě pro zkratku domů a psi stále dupou. Tvl, jak dlouho tady budeme kroužit, než dokážu sjet dolů?? :D Takže šup, a zase to jedeme celý, zase celejch 50 kiláků. Dáme to ve stejným čase jako včera, zase 3,5 hodiny. Víťa to stáhne na 3 hodiny, jsme na průběžném 1 a 2 místě. Psi dobíhaj aktivněji než včera, chladno a pevnej podklad je znát. Po doběhu už je můj tým ale fakt unavenej.

Třetí den se jede opět 50 km, které končí na bivaku. Čtvrtý, poslední den se pojede už jen z bivaku domů, 27 kilometrů. Samozřejmě, že jsem v lehkém pokušení dát to celý, ale nebylo by to vůči psům fér. Za dva dny uběhli víc než svojí týdenní tréninkovou nálož a Arnoštka pobolívá noha, co ho začala zlobit den před odjezdem. Nechám ho odpočívat, což by znamenalo, že by těžký saně naložený na bivak táhlo jen 5 psů. To po nich nechci. Navíc jsme ještě nevyřešili hlídání štěňat a důchodců, kteří zůstávají v autě. 3 strašliví pubertální gauneři, teď navíc i nasranej 35 kilovej Arnošt, kterej rozhodně chce závodit. Tohle uskupení asi radši nebudeme házet na hrb někomu jinýmu.

V pátek ráno sbalíme Víťu a odešleme ho do padající omrzlice přežít noc na bivaku, já místo Arnoštka beru důchodce Pinďu, ať si taky ještě zazávodí. To je taková moje pojistka, těch 30 km bude pro něj na hraně, takže rozhodně žádný kroužení navíc. Díky tomu jsme z mlhy, větru a přimrzajícího humusu zpátky doma dřív než za 2 hodiny. Psíčci spokojení, že to dneska bylo krátký, si moc rádi ve vichru zalezou do budýnek a už budou jenom odpočívat. A já můžu jít do hospody zkouknout na onlajn obrazovce, jak si vede náš velký tým. Nepřekvapivě jsou za 3 hoďky a něco na bivaku. Fakt jim nezávidím, je půl druhý odpoledne, od teď až do rána budou mrznout na louce. Jdem volit, já v Deštným, Víťa s ostatníma spolubivakujícíma do blízkýho Uhřínova. Nad ránem mi v autě dochází bomba s plynem, zavrtávám se do druhý pěřiny a říkám si, že bych asi na tuhle studenou noc neměla před bivakujícím Víťou moc nadávat :D

Náš hvězdný tým v sedm ráno vyráží z bivaku a v cíli jsou lehce po půl deváté, s velkým náskokem první nejen ve svojí kategorii, ale i v celkovém pořadí. Jsem na ty naše ňufiny vopravdu hrdá. Víťa ještě dneska, 3 dny poté, stále rozmrzá. (Když si někdo připraví suchý ponožky do spacáku, ale pak je nenajde, nebo zapomene, že mu na spacáku chybí ta zásadní stahovací šňůrka kolem ramen a druhou, stahovací kolem obličeje, nenajde, pak je z něj Vézetem - Velkej Zmrzlej Mašer.)

Není lepší tečky za dramatickým, leč dost dlouhým elaborátem, než upřímný poděkování všem, kteří nám to naše ježdění a závodění usnadňují:

- Bioveta, která nám dodává vše od očkování až po spoty na klíšťata

- VP Agro, která nás vybavila suprovejma závodníma postrojema, obojkama a teď nově i skvělým skládacím stanem obřích rozměrů

- Trixie, která pravidelně plní pesanům žaludky

- Trimm, která nás oblékla od hlavy až k patě. Díky jejich vybavení jsme přežili, nezmrzli, v bundách a kalhotách žili celý závod. A jako bonus je poznat, kdo je holčička a kdo chlapeček :)

Díky, že jste v tom s námi.