Part 5
Propršená druhá půlka srpna nadchne jenom mašera, kterej má všechno hotový. Takže nikoho. Nicméně začínáme zapřahat. Já Bembelánky. Teď už je jim rok a čtyři měsíce, to už by měli bejt úplně dočista rozumný. Ale jejich čas evidentně plyne jinak. První měsíc tréninku promarním urputnou snahou (mojí) naučit je fungovat společně, s koloběžkou.
Narážím totiž na dvě věci – jejich inteligenci a fakt, že se evidentně právě nachází v období vzdoru. Což je prostě špatná kombinace. Pejskové nemají sebemenší snahu mi jakkoliv vycházet vstříc, právě prochází vrcholnou fází puberty (ano, jsou prostě trošku vopožděný, většina psů už to má v tomhle věku za sebou). A svoje velký hlavy využívaj k tomu, jak do tréninků vnášet co nejvíc vlastních invencí. Nápadů mají spoustu. Samozřejmě, že běží a táhnou, to zase jo, ale jejich urputná snaha běžet si kam chtěj prakticky znemožňuje smysluplnej trénink. Víc času prostojíme na křižovatkách než odběhneme. Pokud totiž nejedeme kam chtějí oni, tak se prostě zabejčí, stojí na místě a odmítaj se pohnout. Po dobrým, po zlým. Luďan si k tomu většinou lehne a vyhlásí „to ne já, to brácha!“, Arnošt nafoukne xicht a urazí se a nemluví se mnou. Dohromady váží víc než já, takže silou s nima opravdu nehnu. Člověk si pak vůbec nepřipadá jako debil, když tráví nekonečný minuty přemlouváním dvou pubošů, aby se laskavě pohnuli požadovaným směrem. A za pár desítek metrů nás čeká další křižovatka….
Vzdávám to. Prostě si tyhle dva nejsem schopná zaučit do koloběžky sama a putujou do nápravnýho zařízení. Do spřežení.
Víťa mi obratem sežene Fosu - čtyřkolku bez motoru - takže může začít moje kariéra vůdce spřežení. Nebudu zastírat, že z toho nemám nervy. Bemboškové putujou pěkně dozadu až před káru, aby nemohli ovlivňovat vůbec nic a je jim přidělená další čtveřice, ať nám to v šesti pěkně frčká. Oba bratři pěkně makaj, trénink od tréninku se učí využívat svojí sílu a soustředit se na práci a né na kraviny. Občas si je vezmu ke koloběžce, posun je rozhodně znát, ale pořád to ještě skřípe.
Part 6
Vyrážíme na první závody, nejdřív do Hrobu u Teplic, pak do Červeného Kostelce a nakonec do Břežan u Horažďovic. Vůbec nevim, co od dua bratrígos čekat, jak to pojmou. Já na to jaksi vliv nemám. V Hrobu mě mile překvapí, že se vůbec rozhodnou běžet a dokonce běží kam mají, najednou zatáčí téměř bezchybně a zvládneme i Arnoštovo touhu nechat se pochovat od přihlížejících diváků na trati. Co nezvládneme je předjet spřežení haskounů, miláčky při jejich míjení postihne smrtelný úlek a musí se zachránit skokem do náhonu, podél kterýho právě jedeme. Takže se z několikametrového náspu skutálíme všichni tři. Samozřejmě že se u toho svážou vodítkama a krčákem do kozelce. Celou situací vyřeší tím, že prostě zcepení. Zkuste si rozmotat 70 kilo zcepenělý hmoty. Za mohutnýho praskání švů (na těch novejch postrojích!!!) se mi nakonec podaří je rozvázat a vystrkat zpátky na cestu. Můžeme konečně opustit konsternovanou Janu, která celou dobu stojí nahoře se svým spřežením a trošku z miminek nechápe :D Druhej den jí míjíme na cestě sevřený mezi křovím, krokem kolem ní Bembošky protáhnu, takže dobrý, rozjíždíme se a odjíždíme od tý hrůzy pryč. Takže to po pár metrech zalomí mezerou ve křoví na louku. Protože tam se před těma bestiema chlupatejma skovaj. Nečekám to, navíc v mezeře jsou šutry a bordel, opět končím mimo koloběžku. Jana, opět čekající až to celý rozmotam a vrátím do směru jízdy, si může zase o kousek zlepšit svoje mínění o našich vycházejících hvězdách.
V Kostelci se spřeženíma nemíjíme, to bude v pohodě. Tak není. Chlapcům se pro změnu nelíbí pořadatelem vytyčená trasa a chtějí běžet jinudy. Nejdřív mě odvezou do pole, pak k někomu domů do chaty. Taky máme problém s civilizačníma prvkama. Například plot u baráku u nás doma znamená velkýho nebezpěčnýho psa za ním, takže je potřeba držet si od něj patřičnej odstup. Díky tomu se průjezd chatovou osadu stává průjezdem minovýho pole. Do cíle doráží ty dvě velký hlavy dočista zavařený. Druhej den Arnošt trucuje a vůbec nehodlá běžet, natož závodit. Na trati se mu nelíbilo, takže zůstane radši u auta. Demonstrativně se válí po zemi a dělá že je mrtvej. Nakonec se nechá přemluvit a odstartujeme, ale celou cestu mi to dává sežrat. Luďan stále jede na vlně "nemám vlastní mozek, používám bráchův", takže po polích (mimo trasu) jezdíme ještě víc než včera. Asi po dvou kilometrech začínám mít obavy, jak se proboha vůbec dostaneme do cíle. Kupředu to totiž asi nebude. Konečně nás předjíždí Rosťa s alaskánama, chlapečci nad kamarády zajásají a chtějí běžet s nima. Takže je honíme. Bohužel před cílem nás ještě čeká esíčko krajem louky. V okamžiku, kdy do něj máme vjet, Rosťa se spřežením z něj už vyjíždí. Nastává situace, kdy já potřebuju odbočit doprava a projet esíčko, ale v tom samém okamžiku vidí Arnošt psy vlevo, napříč přes louku. Nějakej oplůtek podél trati mu v tom nemůže zabránit. Ve chvíli, kdy prorve oplůtek a smykem táhne na loukou mě i bráchu, už moc trpělivosti opravdu nemám. Po výchovném lepáku ho dokážu odtáhnout zpátky a závod dojedeme. V cílový rovince si málem dáme ještě jeden oplůtek, to když proti nám ve vedlejším koridoru startuje spřežení a Luďan fascinován chlupatejma psama jim míří přímo v ústrety. To už na něj zařvu tak, jak se to do prostoru cíle opravdu nehodí a konečně dojedem.
Čekají nás Břežany a s nimi konečně první mid, tj. delší trať. V Břežanech vpravdě krosová. Opouštím myšlenku startovat s Bembelánama, prostě si ten závod chci užít a ne 15 kiláků trnout, co zase vymyslej a kde mě v tom terénu zabijou. Takže na mid si beru svoje ostřílený profíky Ďuláta s Tondou a s Bembošema si dáme zase sprint. Ono i těch 6 km s nima bude zase očistec.
Jenže to by nebyli chlapečci, aby mě zase nepřekvapili.
Už při příchodu na start je znát, že atmosféra v týmu je jiná. Kluci nasávají závodní atmosféru a podezřele se těší. Jako nejsem si úplně jistá, že je to dobře. Naštěstí startujeme do prudkýho kopce, takže můžu draka vypustit. A drak jede. V Ludánkovi se probudila do teď dřímající závodní touha běžet a tak běží. I Arnošt je bráchovou proměnou zaskočen. Do teď byl Ludánek jeho nohsled, Arnošt byl strůjcem každý bejkárny a brácha ho slepě následoval a rozhodně nikdy nebyl tím, kdo něco rozhodne. Dneska je to ale jinak. Hnědej pejsek běží jak o život a pekelně se soustředí. Každá zatáčka, každý odbočení je v jeho režii, bezchybně zatáčí i Arnošta, kterej je sice trochu zaskočenej náhlou Ludánkovo razancí, ale nic si s bráchou nezadá a taky maká. Kousek před cílem nás předjede Sucháč se svou ďábělskou dvojkou - v tuhle chvíli je to asi jedna z nejrychlejších dvojic na světě (resp. trojic, páneček se taky počítá). Ludánek to ale neví, zařve, a okamžitě zahájí stíhání. Ječí a řítí se za nima. Arnošt mu sekunduje. Chvilku jsme jim v patách, pak se nám postupně vzdalujou. Jejich kosmickou rychlost opravdu nemůžeme dlouho vydržet. Já navíc z kopce brzdím co to dá, takhle rychle jsem na koloběžce ještě nikdy nejela moc se mi to teda nelíbí :D Blížíme se k cíli, miminkům už trochu došlo a zvolnili, ale pořád do mírnýho kopečka zabíraj co to dá a fakt se snaží. Vznáším se na růžovým obláčku a můžu se uchválit, jak jsou skvělý. Euforie cáká i z uší, moje hvězdy se konečně probraly, takhle to má vypadat. Čeká nás skvostná budoucnost. Teď nás ale jaksi čeká ještě přejezd silnice, krásně přes ní odbočíme, triumfálně projedeme kolem tleskajících a povzbuzujících diváků a zatočíme na louku do cílové rovinky. Podél ní vede ohrada s koňma, který se zrovna přišli taky podívat. Arnošt poprvé v životě spatří koně…………………
O mnoho minut později
Stále stojíme asi 50 metrů před cílem, Arnošt stále fascinovaně zírá a trvá na tom, že jedeme na koníky. Opakuje se scéna, kdy zahazuju koloběžku, ručkuju po vodítku ke psům, který stojí zapřený v postrojích a snaží se o pohyb vpřed. Luďanovi je celkem jedno kam, chce běžet, Arnošt jednoznačně trvá na směru ke koním. Takže jen překonat ty necelý 3 metry vodítka je docela problém. Následně se je pokusim dostrkat do správnýho směru. Po chvíle přetlačovaný je mám naštelovaný směr cíl, stojíme opravdu pár desítek metrů od něj, zíráme na něj… diváci na nás… přeručkuju zpátky ke koloběžce, zlatíčka se mezitím vrátí do původního směru – na koníky. Opakujeme celý znova. Arnošt fasuje nenápadnýho lepáka, bohužel jsme na dosah od diváků a já mu tak můžu slibovat jenom v duchu, co všechno mu udělám. Nakonec se to strašlivý zvíře probere z transu a mohutným cvalem během pár vteřin překonaj ty zakletý metry do cíle.
Druhej den se opakuje famfárová jízda, pejsi zase vypouští draka a dneska už letí synchronizovaně, v naprostým soustředění. Vše je jim odpuštěno, u koní si je pohlídám. Jsou to moje nejúžasnější miminka, no tak pár začátečnickejch chybiček bylo no… Vyběhneme stoupání k cíli jako nic, zatočíme přes silnici a plynule pokračujeme rovnou za oplůtek mezi diváky, směrem kamsi do vesnice. Sem někam jsme přece včera běželi ne? Když k těm dvoum zlatíčkům doručkuju, už se ani nerozpakuju a facku fasujou přímo mezi lidma. Já mam jenom jedny nervy a jeden život. Navedu je zpátky na trať a asi ze mě čiší tolik emocí, že se bratři shodnou na tom, že bude moudřejší to dneska už radši neprotahovat. Zaberou a vletí do cíle, kde se mi je nedaří moc přibrzdit a v ďábelským tempu pokračujeme až k autu. Na asfaltce vedoucí k parkovišti kličkujeme mezi startujícícma psama, divákama, kočárkama, kárama, lampama… na úplnej závěr to prometou přes obří díru co máme těsně před autem a celý rozesmáty to smykem zabrzdí na našem place. To sme ale hezky běželi, viď? Pohladit, pochovat, pochválit!
Comments