Bembeláni 4

Part 7

Lyže

Celá naše podzimní příprava na koloběžce i s károu směřovala k tomu, abychom si s Bembetkama v zimě luxusně zalyžovali. Je to moje nejoblíbenější disciplína, co se zapřahání zběsilých pejsků týče. Aby to bylo hezký poježdění a ne jen čistej boj o život, je potřeba, aby byli psíčci už trošku naladění na příjem a vnímali, co se po nich chce. Protože lyže, což mnohé určitě překvapí, prostě nemaj brzdu. Ale to bude v pohodě, celej podzim budou běhat s koloběžkou a to si je pěkně naučím na povely typu „pomalu“ a „tady ale vopravdu pomalu!“, levá strana cesty, střed, pravá strana cesty… prostě všechno, co potřebujeme při obtížnějších sjezdech, míjení se s jinými lyžaři, objíždění spadlých stromů, vytátých louží a podobně.

O nemožnosti od prosince smysluplně trénovat a zmařené zimní sezoně už jsme napsali víc smutečních epitafů, než bylo zdrávo. Díky tomu, jak si s námi počasí pohrálo, jsme společně jeli na koloběžce naposledy někdy v listopadu. Od té doby se nám sem tam podařilo odjet trénink se spřežením na káře, o jízdě na jednostopém vozidle nemůže být na věčných sněholedech ani řeč.

V půlce února se chystáme na naše jediné zimní závody. Jde o sprint, na nic delšího jet nemůžeme.

Týden před závody se otevře malé okénko v našem tréninkovém zmaru a já můžu vyrazit na jediný trénink na lyžích. Není čas ptát se kdo je kdo a řešit, jestli by nebylo moudřejší vzít si Bembošky na poprvé radši po jednom. Prostě si před kenelem nacvaknu lyže a pojedem. Bratříčci se tváří, že jsou to nejhodnější a nejvychovanější pejsci pod sluncem. Celou dobu, kdy si nandavám lyže, hůlky a přicvakávám si je, vzorně sedí na zadcích a pozorujou každej můj pohyb. Při posledních samostatných jízdách s koloběžkou, bez zbytku spřežení, velké nadšení při odjezdu nepanovalo. Proto nepočítám s nějakou divočinou ale spíš s tím, jak se budeme zase první metry motat, otáčet, vymotávat z vodítka nejen psy, ale tentokrát i mě, lyže, hůlky…. Jak už bylo mnohokrát řečeno, Bembetkové si libujou v překvapení. Takže ze zcela sošných psů se po mém (lehce útrpném až rezignovaném) startovacím povelu „tak jdem…“ stanou dva děsy. Doba ve spřežení udělala svoje a dneska ta miminečka už touží letět. Do konečku každého chlupu jim pulzuje chuť po zběsilém běhu. Sníh je fajnovej, lyže jedou samy. Moje monstříčka teď několik týdnů tahala jen těžkou káru, pěkně pomalu na úplně debilním (zmrzlém nebo naopak úplně rozbředlém) povrchu. Při průletu krajinou tak můžu pozorovat ty 2 zadky a 4 obrovský kejty, který se odráží se silou a pravidelností parního stroje. Resp. tak nějak si parní stroj představuju :D Velice rychle zjišťuju, že na rychlost jejich pohybu nemám vůbec žádnej vliv. Po úvodním kopečku se rozlítnou po mírně se svažující se rovince a já se snažím rychlost nějak kočírovat, brzdím vší silou co dokážu vyvinout. Jediný, co se změní je to, že mě po pár stovkách metrů začínají chytat křeče do nohou (3 roky bez lyží jsou znát). Nemá to smysl, když nebrzdím, jedeme stejně rychle, jen je to stabilnější. Po nějakých 3-4 kilometrech v maximálním tempu Bembetkům konečně trochu dochází plyn a ubírají. Díky tomu se dostávají i na příjem a já začínám mít trošku vládu nad tím, kam pojedeme. Můj pocit z jízdy se začíná postupně měnit - z bábrdlete, které někdo přivázal za auto a rozjel se s ním po dálnici, se stává děcko, které táhne rodič za sebou na tyči na kole – taky má celkem prd vliv na to, co se bude dít, ale výská si u toho radostí

Žádný další lyžovací trénink se nekoná, počasí nezklame a druhý den už je opět nesjízdno.

Part 8

Za týden vyrážíme na závody na Zásadu na úpatí Jizerek. Tady měli na sníh štěstí, tratě jsou perfektně připravené. Bembetci jsou po 3 měsíční závodní pauze zase dost vyjukaní, co se to kolem děje. Arnošt chce neustále chovat – zavěsí se do náruče, nakrčí čelo a snaží se pojmout to všechno kolem. Díky velmi rychlé proměně sněhu na stakeoutu v bláto je jeho urputná snaha o pochování o to zábavnější. Druhý den už jsme jak bahnité koule, naprosto všechno je obalené černou vodou. To prostě chceš, mít lyžáky zugrund zbahněný.

Bemboší tatínek Knedlík se baví výrobou potisků – na kapotu auta pečlivě otiskává jednu bahnopracku za druhou.

Už odchod na start je zajímavej, bahno zmrzlo. Odpoledne zase rozmrzne, žádnej strach. Přecupitat v lyžákách bahnitý ledový kluziště je docela zajímavý, pokud máte v ruce lyže, hůlky a dva výrostky, je to… problém. Naštěstí se stačí nějak přesunout jen pár metrů, pak už jsme na čistém sněhu. Nasazuju lyže a ten cca půlkiláček na start bereme útokem. Jako malá komplikace se jeví davy diváků, kteří korzují mezi prostorem startu/cíle a stakeoutem. Naštestí stíhají uskakovat a mým problémem zůstává jen to, jak před startem zastavím. Naštěstí tam na mě čeká Pája, miminka odchytává a drží i za cenu toho, že jde k zemi.

Na startu se musí Bembelánci nějak zviditelnit. A protože bordel tam dělá každej, volí přesně opačnou taktiku. Sednou si a naprosto nehybně sedí. Pozornost zaručena, moderátor a traťový komisař v jednom je z nich dost paf. Protože naše psy zná, tak si hned dovozuje, že jsou to ostřílení borci ze spřežení. Vyvádím ho z omylu, což je hned tlumočeno přihlížejícím davům. S důrazem na to, že to opravdu není obvyklé. V ten moment se mě opravdu zmocňuje nervozita, zájem diváků rozhodně máme, telefony i obří foťáky na nás míří ze všech stran.. Jestli se ty dvě paka teď rozhodnou z těch zadků nezvednout, nebo to vezmou přímo zpět (popřípadně vymyslí jakoukoliv bejkárnu, což je jejich mistrovskej obor), bude to faaaakt ostuda. Výsledkem je, že psíčky opět vysílám na start svým oblíbeným, dosti nemotivačním „tak jdem…..“, spíš zašeptaným než euforicky vykřiknutým. S pocitem, že bych byla v tu chvíli radši někde úplně jinde.

Chlapci už jsou ale asi doopravdicky skoro dospělý, chtějí běžet a tak běží. Úplně normálně odstartujou. Dost hlučně fandící úzkej špalír diváků je sice značně znervozňuje, ale touha běžet už je silnější. Když se špalír konečně rozevře, tak chvíli tápou, kudy vlastně běžet (je tu spousta urolbovaných tras). Jakmile ale opouštíme startovní louku, Bemboškové rozjíždí svůj um. Perfektně poslouchají, za oba dva dny (dohromady 28 kilometrů) neudělá ani jeden z nich ani jedinou chybu. A že je tu milion zatáček, odboček, rozboček. Na stranové povely reagují i do zatáček, takže si krásně nabíhají po vnitřních stranách. Na zdejší trati je to hodně znát, zatáčky se tu často točí i o 180 stupňů a je jich fakt požehnaně. Bráchové fungujou naprosto sehraně, žádný strkání se, vybočování, dohadování se o tom kudy a kam.

Stoupání do sjezdovky je zarazí, takhle velkej kopec ještě neviděli. Otáčí se přes rameno po mě, kam jako mají běžet a moc nechtějí věřit tomu, že opravdu kolmo vzhůru. Po prvních nejistejch metrech si to ujasníme, že opravdu budeme postupovat vzhůru. Bembetkové teda jdou. Od káry naučení, že když to nejede, je potřeba pořádně zabrat – v kroku. To se s bruslením moc neslučuje. Stejně to nejsem schopná vybruslit. Nakonec se ukazuje, že pokud to vezmu snožmo, je to nejrychlejší posun (kladu nejmenší odpor) a těsně před vrcholem míjíme prvního z chlapů, kteří startovali před náma.

Vzápětí se ukazuje, že výjezd sjezdovky nebyl rozhodně to nejnáročnější, co nás čekalo. Mnohem, mnohem ale mnohem!!! horší je dostat se z ní zpátky dolů. Trasa se totiž vzápětí začne agonicky kroutit, ve snaze zmírnit náklon klesání a zároveň se vyhnout všem tajícím potokům a loužím. Výsledkem je sešup s nekonečným množstvím zatáček, které se sami sebe téměř dotýkají. A Bembelánky to baví. Bembelánkům se to líbí. Na vrcholku jsme předjeli další lyžaře, další máme těsně za sebou. Nevěda, co nás čeká, povzbuzuju psíčky ať běží, nečekají na kamarády. Takže to rozbalej. Už první zatáčka mě odstředí a vyhodí z tratě daleko, daleko do hlubočáku. Plivu sníh, mám ho všude. Hrabu se zpátky na trať, snažím se nezamotat si lyže ani hůlky do vodítka. Psíčky evidentě pobavila i tahle vložka, takže jakmile se vysápu zpátky na nohy, rozhulej to znova. Do další zatáčky tak opět vjíždíme v rychlosti neslučitelný s průjezdem. Zase končím v hlubočáku. A zase. A zase. Už nestíhám ani vyplivávat sníh, natož si ho vyndavat z pod bundy, okamžitě pokračujeme v krasojízdě. Chvílema si rozvášnění Bembetkové jaksi nevšimnou, že už se zase válím po zemi a pokračujou v závodě i tak. Snažím se otáčet a monitorovat, jestli se na nás neřítí někdo z lyžařů za mnou, aby to do nás nenapral. Válím se tak často, že nás někdo prostě musí dojet. Navíc s každým pádem mi trvá čím dál delší dobu se na roztřesené nohy znovu postavit (snažím se opravdu vší silou brzdit a tím nějak zpomalit náš volnej pád. Bohužel naprosto marně.). Nikde nikdo. Začínám mít podezření, že to snad zuli a jdou pěšky. Celkem mě to demotivuje, protože já s Bembošema u pasu tuhle možnost fakt nemám, prostě je neudržím. Když se v kotrmelcích dostaneme téměř dolů a já se chci asi po tisícípadesátýšestý zvednout, vidím, že se země naklopila dočista. Na posledních pár desítkách metrů už není žádná zatáčka ale kolmo dolů. Vlastně se ani zvednout nestihnu a už zase jedeme, takže částečně (ale jen částečně) z vlastní vůle zůstávám sedět na zadku a brzdím rukama a vlastním zadkem. Bylo to prozřetelný rozhodnutí, na konci pádu je totiž – jak jinak – víc než 90 stupňů zatáčka. A voda. A oplůtek. A mostek přes vodu. Díky mojí poloze sedmo prostě dojedeme k louži, na jejím okraji se zlatíčka zastaví a rozveseleně se občerství. Kdybych se to pokusila projet, vynese mě to přímo do oplůtku, nebo do vody.

Miminka jsou naprosto nadšený, tohle se jim strašně líbilo. Pauzy na moje zmrtvýchvstání využívaj k rochnění se v hlubočáku, hlavy dočista obalený ve slinách, lapaj po dechu, srdce jim mlátí, ale oči jim úplně jiskří a nadšený mávání ocasama to jenom podtrhuje. Euforie z nich úplně odkapává. Ze mě ne. Nohy se mi klepou tak, že mam fakt problém se na ně postavit. Nakonec se nějak vyškrábu, ukončím občerstvovací pauzu a dost otřeseně se nechávám táhnout dál. Několik dalších stovek metrů se jen snažím udržet na nohou a nespadnout. Nakonec se mi nohy konečně přestávají klepat, terén už je milosrdnější. Dokonce si i vyndám z pod bundy ten vagon sněhu, co jsem si tam nashromáždila.

Po pár minutách se oklepávám i psychicky a trať a její technické finesy si začínám užívat. A nadšení a spolupráci bratříků. Následných 10 kilometrů už probíhá naprosto fantasticky, sjezd je zapomenut, užívám si ostrých zatáček a síly těch dvou. Pro Bembošky je to zas úplně novej svět – třeba poprvé v životě vidí lyžaře :D Lidí je na trati spousty, na loukách jsou natočené kilometry lyžařských tras, což nám přináší opravdu spoustu rozcestí a překvápek. Bravurně zvládáme i přejezdy silnice.

Teď už jiskří oči i mě a euforii bysme mohli prodávat. Tohle mě prostě baví a nedá se to ničím nahradit. Je to to neuchopitelný něco, ta obrovská energie a nadšení, nezkrotná chuť psů běžet kombinovaná s naprostým soustředěním na to, kudy a kam běžet mají – před každým rozcestím je vidět, jak se soustředí na to, kam je pošlu a vyloženě na tu informaci čekají. Pokyny pro pravá/levá přímo hltají, chtějí všechno udělat úplně správně.

Před cílem už jim dochází síly, ale pořád se snaží a poctivě cválají. Za cílem se na chvíli zastavíme, Bembetkové vypadaj, že jim vyskočí srdce z hrudníků. Nechávám je i sebe vydechnout, ještě nás čeká přesun na stakeout.

Chlapci si odfoukli a toho posledního půl kiláku berou útokem – vůbec jim u toho nevadí ty davy diváků, které už ale nestojí poslušně po stranách trati, ale naprosto lehkomyslně se přesunujou normálně středem cesty. Cesta cíl-stakeout je krz ďolík – šupákem dolu, pak nahoru. Miláčci zase nabíraj rychlost a mě nezbejvá než řvát – na nějaké slušné „prosím pěkně já bych si dovolila…“ není úplně čas. Lidi odskakují jako kuželky, často úplně na poslední chvíli a já ty dva podezírám, že se královsky baví.

Bemboni nakonec zakončují svojí 1. sezónu titulem Vícemistrů republiky.

A asi už jsou ve 22 měsících skoro, skoro dospělý...