Bembeláni 5


Říkala jsem si, že letošní sezonu už přece nebudu psát samostatnej canc o každým závodě s Bemboškama. Co bych tam taky psala, prostě poběží, někdy rychlejš, někdy pomalejš, no a to je asi tak všechno. No tak prej ne :D


V půlce srpna na mě na FB vyskočila pozvánka na závody na Horníku. Byli jsme se tam s chlapečkama kouknout už loni, kdy se běžel jen canicross, letos už přibyla i kola a koloběžky. Máme to kousek, zároveň je to akce plná vzruchů – spousta lidí, repráky, startovací a cílový brány, adrenalin cáká.. Bylo by dobré tam po 4 měsíční závodní pauza chlapečky vzít. Je to kraťoučký, 3,5km, takže to daj bez tréninku, prostě se jen proběhnou. Nakonec mi přijde lehce nefér, hlavně stran jejich velkejch hlav, je tam vytáhnout rovnou z letního spánku. Takže v srpnovém parnu a dusnu absolvujeme dokonce 5 tréninků, za Víťovo mohutnejch pošklebků na téma bláznivej sprinťák, protože velkej mašer v létě samozřejmě netrénuje :D Jsem ráda, že jsme párkrát vyjeli, protože to po přestávce zase přineslo několik novejch poznatků:

1. ve zvýšený rychlosti fakt neumím projet zatáčku, musím se pekelně soustředit na sebe, jak brzdit, jak přenášet váhu, což úplně nekoresponduje s potřebou bejt maximálně soustředěná na to, co ty dva při odbočování zase vymyslí

2. pokud jsou Bemboškové přesvědčení, že jimi zvolená cesta je ta jediná správná, prostě tam poběží. Protože to dělají dobře, tak je to správně, tudy se má běžet. A v ten moment jsou naprosto hluchý k mým námitkám. Pokud hodlám jet jinudy, je to můj problém a pokud budu odporovat a nebudu je následovat, dám si na držku. Ozkoušeno.

3. Pokud je následovat budu, sice nejdu k zemi, ale zastavit mi trvá zhruba 100 metrů. I přes mohutné brždění a povelování. Prostě si mě odvlečou. Toliko k mým vychovaným chlapečkům, kteří přeci umí zastavit na slovní požádání.


Horník máme z domova kousek, práce moc a času málo, do toho se namotala ještě kastrace Jiřinky. Takže tam jedu čistě jen na závod a hned zase domů. Znamená to ovšem oba dny vstát ve 4:40, protože se kvůli letnímu termínu startuje od brzkýho rána. Ráno leje, je tma a kosa. Super, fakt se mi chce. Na místo dojíždím už za světla, všechno je důkladně zalitý od celonoční bouřky. Počítám, že asi úplně všichni si předem prošli trať, většina i projela se psem.. ale budu si snad procházet trať na midu? Budu si snad někdy někde procházet trať? Nebudu, to víme. Jsme tady hlavně na tréninku, takže pěkně naostro (což zní mnohem líp, než že fakt nejsem ochotná vstát ještě o půl hodiny dřív a cachtat se tmou a bahnem po lese pěšky). No, asi to byla trošku chybka… :D

Bemboškové v sobotu proběhnou trať bez zaváhání, běží opravdu hezky, poctivě poslouchaj kudy kam. Trať je super, žádný nebezpečný úseky a překvápka, pro psy úplně skvělá, místní les je na ježdění prostě peckovej. Jenže já vim kulový, co mě za zatáčkou čeká a poučená z předchozích Bemboších akcí, jedu hlavně na jistotu – nevim, co bude za zatáčkou, nevim, co kde vymyslej. Díky mokrýmu bahýnku to docela klouže, takže vůbec netoužím po vyšší rychlosti a jsem s bezpečným, klidným průběhem naprosto spokojená. Do cíle díky tomu dorážíme v pohodě, šťastní, krásně jsme se projeli. Výslednej čas tomu samozřejmě odpovídá. No a zítra si můžeme už trochu zazávodit, když už teď vím, kde by se to přece jenom nechalo trošku rozparádit :)

V neděli ráno neprší, hned je všechno takový optimističtější. Kdo je ale až nechutně optimistej, to je Arnošt. Hrozně se těší na vejlet, je úplně radostnej, poprvé v životě se cpe do auta (ve vozejku už jezdí rád ale auto vzal na milost až dneska) a už už chce jet a běžet! Na místě dělá hrozný kraviny, naprosto kopíruje hovadiny svýho tatínka. Přivázanej u auta se koulí, válí, mlátí prackama ve vzduchu, snaží se donutit Luďana k pořádný bitce a celkově je nechutně!! veselej. Z každýho voka dvacet čertů. Twl. To bude zase průser. O co víc z Arnoštka cáká dobrá nálada a touha po akci , o to víc je Luďan ve stresu. Pořád mi leze do náruče, chce pochovat a je úplně vyklepanej. Každej si prožívá předstartovní nervozitu po svým.

Na startu mi chlapce opět přidrží Lukáš, včera ho kluci naprosto ignorovali, ale dneska rozjetej Arnošt nechce, aby ho ňákej cizí chlap šteloval jak má stát. Je to naprosto neuvěřitelný, ale dokonce po něm i vrkne. Arnoštek!! :O Hned teda po mě střelí očima co já na to, paničko, von na mě ale šahá! Na startu chce zásadně stát otočenej po mě a koukat na mě a nikdo cizí ho nebude otáčet na druhou stranu! (samozřejmě že mu vůbec nevadí, že se díky týhle taktice téměř pokaždý zamotaj. Doma už tom máme celkem vychytaný, ale nějako se mi nechce na závodech na startu rozmotávat, takže trvam na tom, že je někdo přidrží v aspoň trošku správným směru.) Díky zmatkům se stane co se stát nemělo – Arnoštek se v moment startu ocitá na vnitřní straně, Luďan na venkovní. Normálně je úplně fuk, kde kdo běží, takže to podcením a neřeším to. Jenže startujeme kolem našeho auta a vynervenej Ludánek se chce schovat do auta, to víme. Z vnějšku ho Arnošt podrží, zas tam nechce tak moc aby šel přes bráchu, ale když mu v tom nic nebrání… Takže to od startu zalomí rovnou pod hrazení k autu. Ludan venku, Arnošt vevnitř, krčák uprostřed, že. Klasika. Bože. Za co??!! Vytáhnu Luďana, nijak se nebrání, no tak jsem to jenom zkusil no.. Víceméně hned se rozjíždíme, takové drobné intermezzo, bohužel si samozřejmě stihli přehodit vodítko přes krčák takže vzápětí hned zase zastavujeme a musim to rozmotat úplně (Ludánek celé situaci opět, jako vždycky, pomáhá poctivým zaleháváním. Pokud se cokoliv děje, tak si lehni, tím se to vyřeší. To je jeho mantra). Pak konečně normálně vystartujem. Luďan dobře třetinu trati nemůže běžet naplno, protože to udělal špatně a teď je z toho v diskomfortu. Arnošt celou dobu maká jak čert, já už dneska vím, kde to můžem víc rozjet a tak je do toho na bezpečnejch místech dokonce posílám. Luďan se chytá, frčíme. Na křížení trati máme dneska tréninkově štěstí na psa v protisměru, zrovna sjíždíme z mírnýho kopečka pod kterým odbočujeme, když za oplůtkem proběhne pes. Koukli po něm, moje „gee“ bylo vostrý jak Čak Noris. Loni bysme to vzali neomylně, s plnou parádou, za psem krz oplůtek. Dneska vzorně sklopěj hlavy a páděj dál a dělaj, že je to ani na moment nenapadlo. Tak jistě. Cílovou zatáčku evidentně projíždíme rychlejš než včera, už mi zase poodskočí zadní kolo, tohle já se prostě asi nenaučim. Na výsledným čase je znát, jak moc moje znalost trati udělá – když vím, že tady a tady není třeba se jistit a můžem to rozjet.. I s dnešním rozmotáváním máme o 15 vteřin rychlejší čas :D


Těšim se na poklidný, dlouhý tréninky do kopců místo těhlech bláznivejch lítaček a další (delší) závody, s těma dvouma je to pokaždý výzva jestli, kudy a kam dojedeme :)

35 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše