top of page

Bembeláni 6


Podzimní sezóna v podání těch dvou přerostlejch mimin.


Letošní koloběžkovou sezónu jsme pojali jako společné úsilí mě co nejvíc pochroumat. Ale nenáápadně. Začalo to decentním, nevýznamným pádem při tréninku, kdy jsme se nedohodli kam pojedeme. Já trvala na směru přímo, Bembetkové na ostrém odbočení domů. Z pádu jsem si odnesla hlavně poučení, že děj se co děj, je musim následovat. Rozhodně nikdy nikdy nikdy nesmím fyzicky odporovat tím, že budu koloběžku udržovat v požadovaným směru. Můžu na ně řvát, že maj laskavě zastavit, můžu protestně brzdit (což ale nemá valnej účinek na náš pohyb vpřed), ale to je asi tak všechno. Ať to naperou kamkoliv, musím jet za nima. No, nic moc pocit, vzhledem k jejich nápadům. Za pár dní zjišťuju, že mě milouškové obohatili nejen o cenné poznání, ale taky o nějako pochroumanou ruku. Bolí mě zápěstí, den ode dne víc a víc. Po pár dnech už se o ruku neopřu, neotevřu s ní dveře, neroztrhnu papír. Následující dva měsíce trávím v ortéze, která ruce zabraňuje v rotaci. Na většinu fyzickejch prací to stačí. Jediný, kde mi ortéza nepomáhá a čertovsky to bolí je – na koloběžce. Každý drncnutí řídítek je slast. Kdo jezdí na neodpružený vidlici terénem, ten si to dokáže představit. Obzvlášť závěrečná hrbolatá louka je fakt pošušňání. Nakonec to nějak odezní, navzdory tomu, že si to celý ještě trošku přiživým pádem na závodech v Hrobu. Neumím na tý koloběžce jezdit, prostě neumím.


Domácí tréninky jsou s Bembošema radost, krásně makaj, baví je to a mě pak samozřejmě taky. Svoje invence omezili na minimum, jenom sem tam vymyslí nějakou tu skopičinu, to jen aby mě udrželi ve střehu. Dokonce se mi daří je naučit pokyn Pomalu, trénujeme to téměř denně na kamenitý cestě z kopce a vypadá to, že to fakt chápou. Těším se na závody, letos to bude s nima pecka. Bohužel mi plány kazí moje neumětelství. V Hrobu ještě bahnitou trať ustojím, s Bemboškama jenom jedno lehký podklouznutí - nic významnýho na to, jaká je trať. Dosáhneme osobního rekordu při průměrný rychlosti 26 km/h, což je na tom bahně fakt mazec a já sem nekonečně nadšená. Abych si o půl hodiny později rozbila tlamu se Štěpánkou a Ďulátem, což mojí euforii zase trochu zchladí.

Bembetkové parádně běhaj a dokonce bez problémů předjíždí, prostě super. Takže hned další závody v Červeným Kostelci se rozsekám kousek za startem, dost zásadně. Na těle to naštěstí nic zas tak extra nenechá, jen sedřený koleno a prsty, ale celkem mě to poznamená psychicky. Protože nevím, jak tomu předejít. Dokážu se totiž rozmáznout v mírný zatáčce na rovině, která by neměla být vůbec žádnej problém. Druhej den před startem si jí bezradně prohlížím a vlastně nevím, co udělat jinak. Nakonec si pár rad sama sobě udělím, do puntíku je dodržím – a málem jdu k zemi znova. Úplně stejně. Nakonec to tak tak ustojím, ale je to spíš štěstí než že bych to nějak výraznějš ovlivnila. Síla jejich tahu a rychlost pár metrů po startu v kombinaci s techničtější tratí a mým neuměním jsou problém. Zbytek závodu jedu oba dny v panice, koleno bolí celkem intenzivně a představa, že se do něj majznu znovu, mě slušně paralizuje. To se samozřejmě odráží na výsledku. Psi běží perfektně, není jim co vytknout, snaží se. Sem tam někdo zazmatkuje, ale druhej ho z toho vytáhne. Střídají se, takže se výborně doplňujou. Z Bembetků jsem nadšená, ze sebe rozhodně ne. Naštěstí Kostelcem končíme se sprintama, už nás čekaj jenom midy. To bude dobrý, to už bude v poklidu, s rozvahou. Těším se na dlouhý klidný tréninky.


Natáhneme to, psům se to líbí, jsou v pomalejším vytrvalejším tempu spokojenější. A já samozřejmě taky. Na první mid jedeme do rakouského Reingers. Hned při příjezdu vidím svojí smrt – asi 100 metrů po startu se projíždí po asfaltce podél stake-outu, aby se pak prudce odbočilo na kamínkách do lesa. Chápu, že na midu je to zatáčka úplně v pohodě, ale ty dva poníci ještě nikdy neběželi nic jinýho než sprint a já mám sakra v živý paměti jejich rychlost po startu v Kostelci. Z mokrý, slizký asfaltky mě úplně polejvá hrůza a významně mi cuká v koleni. To na start balím do obvazovýho trojobalu a je mi docela špatně. Scénář je jasnej – ty dva jemeni to od startu nahulí jak hovada a v rychlosti výrazně přesahující 30 kiláků v hodině to vezmou z asfaltu plnou parou na stake-out, za ostatníma pejskama. Já se jim v tom trapně pokusím zabránit, takže brždění na slizu povede asi kam?? Takže taktika je nechat je běžet, naopak je hecovat dopředu a doufat, že si auta a bráchanců nevšimnou. No a v získané rychlosti vletíme do tý zatáčky. Důkladně si jí prohlížím a nemůžu dojít k jinýmu závěru, než že to prostě bude vynášet a bylo by dobrý do ní vjet s rozvahou. Což se neslučuje s výše popsaným. Ještě teď, když to píšu, tak mě bolí z nervozity žaludek :D A zase mě Bembetkové překvapí. Normálně odstartujou, ale neletí jak šílenci. Někdo jim prozradil, že to bude dlouhý. Jak to ví? Ďulát to taky vždycky poznal. Chápu, že na trati už to rozliší podle mýho nastavení, jak moc je uklidňuju do pohodovýho tempa nebo naopak pobízím dopředu, ale hned za startem? Nevim. Ale hlavně, že to věděli ty dva. A hlavně (!) že nevěděli, kde máme auto :D Nebo už jsou tak dospělí a rozumní a snaživí? Tak či tak, kolem stake-outu projedeme úplně v pohodě, pro jistotu si je posílám na druhou stranu cesty a do zatáčky tak vjedeme úplně klidně. V ten moment ze mě všechny obavy spadnou a já si celej zbytek závodu hrozně užívám.

Co na tom, že si zase zabembelánili – kousek za startem vyskočíme na louku, mohutným bemboším cvalem míjíme naší jedinou koloběžkovou soupeřku a letíme si krásně vstříc lesu … pošlu si je pěkně do zatáčky kolem hnoje, Bembošci to radostně naklopí… a za zatáčkou zrada, asfaltka je přepažená mlíkem naštorc aby se jelo vedle ní po poli. Nestačím zaregovat včas, až na poslední okamžik mi dojde kudy kam. To už jsme ale u mlíka a tak ho Luďan přeskočí, Arnošt stihne zastavit a pokusit se odbočit. Výsledkem je mínus jeden pes - za mlíkem. Odcvakávám Ludánka, přetahuju ho zpátky přes mlíko. Bembetkové okamžitě předvedou svoje nejlepší kouzlo – dokonalé zamotání se během zlomku vteřiny, okem nepostřehnutelné. A přiberou i mlíko. Takže už zase výřečně nadávám a rozmotávám a rozmotávám.. Mezi tím nás dojíždí naše soupeřka, asi moc nechápe, co tam proboha dělám. Zastaví za náma, tak jí ještě stihnu poděkovat, protože to už konečně jedeme. A jsem do teď přesvědčená, že je slečna od tý chvíle moc ráda za svoje dvě drobný veverky. Protože před ní opět mohutně odcváláme, vyrazíme po dlouhý rovince po poli, kde je vidět do daleka, do široka. Skončí mlíko a Luďan potřebuje na tu asfaltku podél který jedeme. Protože se má běhat po cestě, tak je to správně. Takže mi to v nezměněný rychlosti narvou přes pangejt na asfaltku. Tam zrovna jdou dva lidi procházkou. Z mýho nadávání tuší (nejen psi), že to asi nebyl žádanej úkon, do toho před nima lidi, co teď? Zachráníme to útěkem do vzrostlýho pole vpravo.. Takže se holčina za náma může kochat pohledem na to, jak ty dva pitomci v plný rychlosti přeskotačej na asfalt, ten po pár metrech opustí do vysoký řepky na druhý straně, kde si udělají elegantní oblouček kterým předběhnou chodce a zase vyskotačej zpátky na asfalt a následně zase na naší polňačku. Jeden by se z nich fakt posral. Já už ani ne..

Zbytek cesty už jsou vzorní. Celej závod je jeden velkej trenažér na předjíždění, míjíme asi triliardu haskounů – nejdřív s koloběžkama, pak s kolama a nakonec i spřežení. Arnoštkovy se do předjíždění moc nechce, ale Ludánek závodí a trvá na tom, že bude závodit i brácha. Takže ho pár krizovejma momentama protáhne a pak už oba svorně volí taktiku – opatrně předběhnout a pak rychle pryč!! Jsem s nima maximálně spokojená. Druhej den už si zrádný mlíko pohlídám a uděláme si jenom takovou parádičku – v tom samém místě tentokrát Arnošt trvá na tom, že včera jsme to brali tudma a tudma a je potřeba to dodržet. Naštěstí se omezí jen na výskok na asfaltku, řepku už tentokrát vynecháme a po pár metrech se zase můžeme vrátit na pole. Jinak je to zase famfárová, vítězná jízda. Delší 15 km trasa je moc baví a jsme všichni tři fakt nadšený.


Za týden míříme do Břežan na republiku v midu. Těšim se, trať je hodně krosová, jeden technickej úsek za druhým, žádný šílení v rychlostech. Bohužel se zkrátila, místo 15,5 km je letos jenom 13,5, to je škoda. Pro nás čím delší, tím lepší.

Den před startem leje. Úplně strašlivě. Bambilion vody padá na měkkou, bahnitou trať. Z těšení se opět stává obava. Kolik vrstev dokážu namotat na nehojící se koleno? Aby to bylo po jistotě, večer před startem se do něj fláknu o lavičku a spustím znovu krveprolití. Super. První problém je už přesun na start. Koloběžku mi naštěstí vede Terka, ale já mám fakt co dělat, abych ty dva natěšence udržela. Jako je skvělý, že už do běhání dávaj plný nadšení, ale hned za startem je úvodní dokopeček, kterej se po pár metrů přehoupne ve skopeček. Kamenitej. Bahňatej. Zakončenej výjezdem na asfaltu do zatáčky. Jestli to tam ty dva rozhulí, tak sem mrtvá. Pár vteřin po odstartování tak přichází ostrej test naučenýho Pomalu. V první moment Bembošíci zafungujou, tohle slovo už „párkrát“ slyšeli, přechází do klusu. Bohužel závodní euforie jim víří v hlavách a ve chvíli, kdy se dostáváme k nejprudší části, už se neudrží a rozbíhaj se. Řvu po nich, fakt se bojim. Celkem zbytečně, sjedeme to v pořádku. Dál už se střídaj jenom výjezdy a sjezdy, výjezdy a sjezdy, sem tam rovina, kde je můžu nechat letět. Běží dobře, slůňátka moje, reagujou na pokyny, zpomalujou kde maj a nadšeně to rozparádí, pokud je jim to povoleno. Hlavy jim motá akorát lákává fenka, kterou jsme předjeli a která to čas od času za náma rozmastí a dotáhne se k nám. Nakonec nás v bahnitým místě předjíždí, aby hned na to došlo i v jejich týmu k nepochopení se a odeberou se za mlíko mimo trať. Bemboši samozřejmě plynule pokračujou za ní. Naštěstí u mlíka zastavíme, celkem rychle se domluvíme na tom, že fenečku opravdu ponecháme jejímu osudu i s paničkou a pokračujeme v závodu už bez ní. Do cíle dojíždíme nakonec bez nehody, na hezkým třetím místě, to je supr. Ale twl, zejtra znova…

Zejtra je tu vcukuletu, začátek má úplně stejnej průběh. V nejprudším stoupání nás dojíždí Petr. A Bemboši si zase vyberou svojí bembelání daň. Petr má dva alaskány, dost podobný naší domácí partičce. A ty dva moji pitomci je okamžitě vyhodnotí jako bráchance, takže je potřeba na ně počkat a připojit se k nim. A bráchanci se nepředjíždí, to víme. Můžu si doma zoufat jak chci, ale předjíždění Víťova spřežení je prostě tabu. Ne, ne, ne a ne. Zařadíme se vedle nich a poběžíme s nima, to je jistota. No a tak se teď hodlaj zařadit za Petrovo dvojku, klidně se mu pokusí vmístit mezi psy a koloběžku. Nechávám ho odjet co to dá, tohle je jenom o hubu. Technický části lesem si tak projedem v klidu sami, resp. míjíme spousty jinejch dvojic a pak už i spřežení, ale pokud je předjížděnej tým pomalej a chlupatej, tak je to v pořádku – přeběhnem kolem něj a frčíme dál, s těma se nekamarádíme. Na cílových loukách vidím Petra daleko před náma. A tak vypustím draky. Rozhodně maj z čeho brát, sil maj ještě opravdu dost. A tak letí. Nádherně. Obrovská síla, energie, snaha, touha běžet co nejrychlejš. Na bezpečnejch loukách si to můžu vychutnat do plna. Během dvou kilometrů nadzvukovýho letu Petra doběhneme, a zaparkujeme vedle něj. Zbylejch asi 500 metrů do cíle už zase jedeme pospolu, vedle sebe… :D Ne, Bembetkové rozhodně nemají v plánu nic dalšího, takhle jsou spokojení, proč by měli kamarády proboha předbíhat a opouštět? Do cíle teda dorazíme společně, v celkovém součtu jsme 27 km jeli hodinu a čtvrt a nakonec jsme o 0,6 sekundy pomalejší než Petr a berem 4. místo. Po doběhu si miláčkové jdou vesele hrát do ohrádky na stake-out, nadšeně spustí svoje obvyklý bitky a lítání a nějak jim nedochází, že by měli být unavení a vyčerpaní. Já teda jsem.


Čtyři závody na podzim bohatě stačí, po Břežanech začínáme natahovat tréninky směrem k zimním závodům. Po půlce listopadu přichází klasický počasí Tofaktnechceš. Na trénink vyjíždím ještě za totálního bahna, hnědá voda mi stříká až nad hlavu. V průběhu začne mrznout a posněhávat a domu dojíždím v ledovým bahnokrunýři, ve kterej se mi proměnila bunda, s rukama pálícíma bolestí od přemrznutí v mokrejch - zmrzlejch rukavicích a vodítkem, ze kterýho se stala v mezičase pevná tyč. Závěrečný kopeček ke kenelu nemám šanci sjet, brejkovalo mi to tam už při cestě nahoru. Chci teda psy pustit a sejít to, ale zamrzly mi karabiny.. Je jasný, že tímto zase pro letošek s koloběžkou končíme.

Na další trénink (bahno smíchaný se sněhem) už fasuju Víťovo závodní káru a k Bembošům do týmu přibírám jejich tatínka Knedlíka a moje milované Ďulátko. Který se celej podzim dost ksichtí, že musí běhat s pánečkem a ne se mnou. A páneček se ksichtí na ní, protože, a to si přiznejme, roztomilé Ďulátko dokáže býti dost trucovité a protivné, pokud se věci nedějou podle jejích představ. Takže k všestranné radosti vyrážím s dost nadupanou čtveřicí. A je to… prostě super. Ďulát v lídru se může přetrhnout (protože panička) a Bemboši jsou jiní, proměnění. S koloběžkou taky makali, ale tohle je vyšší levl. Ten nejvyšší. Přítomnost dalších psů jim dodává tolik chybějící jistotu a oni rvou jak blázni. Hlavy dolů, maximálně využít k tahu každičkej sval, postroje napnutý k prasknutí. Celej trénink. Nic neřeší. Nikdo z celý čtveřice nepoleví ani na moment, žádný předejchnutí si, jedou jak stroje. A já se vezu jako pán. Kochám se okolím, smrkám, nandavám si čelovku, vyměňuju rukavice za teplejší, dopínám bundu… to všechno za jízdy! Žádný strnulý zírání před sebe, bez možnosti použít aspoň jednu ruku na cokoliv jinýho než svírání řídítek. Zhruba tak v půlce tréninku je mi jasný, že se už asi ke koloběžkování nebudu chtít vrátit. Nadšení psů je neskutečný, jsou to holt moje mimina, kterejm opora týmu dělá fakt dobře. A já jsem stará, nemožná, nešikovná a bojim se. Než dojedem domů, tak jsem prakticky rozhodnutá, že měním kategorii. Myslím, že Víťa bude mít moc radost, že těch několik koloběžek a lyží a celkově všech krámů na individuál můžeme někam pěkně zaklidit a začít řešit, abych měla tréninkovou káru, závodní káru, saně, šňůry… (A dalšího psa, protože Ďulátko je po tréninku v rychlosti sloníků a jejich podobně obřího tatínka poněkud hotové a v závodním tempu jim příští rok, v 9,5 letech, bohužel stíhat nebude.) Víťa bude určitě nadšený, protože já si na káře samozřejmě neopravím vůbec nic a ani nepoznám, jestli to správně jede a brzdí a nechystá se mi upadnout kolo a tak vůbec. Ale tak proto si mě bral ne? Aby se o mě mohl starat. A já jdu pomalu brousit kolem jeho týmu a nenápadně si vybírat, koho dalšího mu příští rok vezmu :D






65 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page