Zase nám to letos nevyšlo. Už to vypadalo nadějně, že rok 2025 bude skutečně mojí premiérou na tomhle atypickým závodě a Víťa se zase po letech vrátí ke kořenům mushingu. Ledovka, správně teda Ledová jízda, je totiž nejstarší závod v Čechách. Letos se jel jubilejní 30. ročník a u toho jsme fakt chtěli bejt. Navíc tenhle ročník sliboval luxus po všech stránkách, bivakem hned u Tetřevích bud a jejich zázemí počínaje a velkejma cenama konče. Nejelo se o „pytel granulí“, ale o skutečně hodnotný výhry.
Po Šediváku jsme byli oba nabuzený výkonama psů a natěšený si ještě pořádně zajezdit na saních. Já teda nejsem ještě tak úplně vnitřně naladěná na vlnu „mushing se vším všudy“. Představa tří dnů jenom venku, v mrazu, sněhu a vůbec, vydaná na milost počasí, který bude dozajista hnusně odporně nechutný, není mýmu srdci úplně blízká. Ale dát si letos ještě jednou se psama pořádnou porci kiláků na saních, to mě láká hodně. A když mě Víťa (znaje můj vztah k zimě) opájí vyprávěním o luxusu bivaku na Tetřívkách, začínám se vlastně i já skutečně těšit. Samozřejmě mám z tohohle podniku velkej respekt, je to zase něco úplně jinačího.
Podstata atypičnosti Ledovky tkví v tom, že máte za saněma přivázanýho ještě lyžaře, toho už bez psa. Takže k běžnýmu balancování na saních se přidává ještě pupeční šňůra lyžařova, která se vám v zatáčkách úspěšně motá pod nohama (teda mě se určitě motat bude). Vzhledem k tomu, že po startu se zpátky k autu vrátíte za tři dny, logicky si s sebou musíte vzít všechno. Jakože fakt všechno, krom vody pro psy a slámy. Stan, spacák, oblečení, krmení pro psy, jejich kompletní vybavení.. no a taky je prej nutný něco povolit lyžařovi. Taky si nárokuje spát ve spacáku, na karimatce a tak. Takže suma sumárum máte narvaný saně až po střechu, někdy i nad a celý to váží jak malej kamion. K tomu je potřeba přičíst váhu lyžaře – tady hraje velkou roli výběr vhodnýho adepta! Ideálně aby byl součástí naší národní reprezentace v běhu na lyžích, vážil jako motýl po vylíhnutí a ještě nechtěl ty tři dny nic jíst. Co si budem, moc profi sportovců se do týhle akce nehrne. A tak je většinou mašer rád, že ukecá kohokoliv, kdo je ochotnej s nim strávit tři dny v kopcích a ty tři dny si nechat nadávat, ať maká. Takže psi táhnou fakt velkou váhu, do fakt velkejch kopců. Proto je rovnou i v pravidlech předepsanej počet psů 8 – 10. Takže žádná moje snadno ovladatelná šestečka, budu muset jet s devítihlavým vlakem. To nebude prdel. Obzvlášť, když si člověk dá 1 a 1 dohromady – když pojedeme prďáky nahoru, taky se možná, moooožná vyskytne nějakej směrem dolu. A první etapa se startuje večer, na noc. To v kombinaci s mým nočním viděním rysa ostrovida a totální neznalostí trasy je… lehce znervózňující.
Já teda mam plán. Klasicky vystartuju před Víťou, ten si mě někde na vrcholku sjezdovky dojede a ambice neambice, aspoň tu noční etapu na mě za blbejma zatáčkama prostě počká. Vzhledem k tomu, že budu mít jen o jednoho psa míň (obvykle mívám tak o čtyři míň a jedem téměř stejně) a jsem o dobrejch 30 kilo lehčí, neměl by bejt v naší postupový rychlosti moc velkej rozdíl. Navíc první etapu nocí budeme (snad) víc stoupat než klesat, přeci jen musíme dojet na bivak nahoru, a ne dolu (moje vlastní logická úvaha!), takže by se nějaký prudký sjezdy hned z kraje nemusely konat. Tenhle můj ženiální plán, zároveň s faktem, že v místě bivaku je teplo hospody a jídlo!!!, mě s celou akcí smiřuje a já se opravdu víc těšim než bojim. Chyba.
Čtrnáct dní před závodem jsme na kenelu, Víťa jde pustit štěňata, u kotce se pootočí…
No a najednou je po starostech, jestli přijdou ty dokupovaný ocelový šňůry včas (přišly). Už není potřeba nutit svého lyžaře, ať si koupí menší a lehčí karimatku a zhubne. Rázem je na to všechno rok čas. Před rokem a půl natržené vazy v koleni jsou opět mezi námi. Místo mazání sanic Velkomašer maže na ortopedii. Tam fasuje berle a čtrnáct dní absolutního klidu. Přesun i na záchod jenom o berlích. Čtrnáct dní? To by se dalo stihnout.. zkouší to na doktora, jestli by teda za ty dva tejdny už mohl jet závod na saních.
Doktor: „No tak když Vás ty psy potáhnou…“
Víťa: „Takže by to šlo!“
Doktor: „NE!!!! To byl vtip!! Teď to máte natržený, hodně natržený, ale ještě ne úplně utržený. Jestli si to urvete, tak jedete rovnou na operaci, pak šest tejdnů absolutní klid a návrat do života tak 4-5 měsíců.“
Pak mu detailně popíše, jak mu akuškou budou přišroubovávat urvanej vaz ke kosti a vyděsí tim Velkomašera natolik, že je doma skutečně hodnej. Ono teda to koleno po vycucnutí vody a nabodnutí přímo do vazu moc juchání ani nedovoluje, bolí to jak čert. Skutečně se i z gauče na záchod přesunuje o francouzskejch holích a tím pádem si neodnese ani hrnek s kafem.
Účast na Ledovce tak padá i pro mě. Víťa mi samozřejmě nabízí, ať jedu sama, že mě tam se psama s vlekem odveze. Organizátoři jsou suproví, přemlouvaj Víťu ať jedu, že mi se vším pomůžou, jeho budou vozit na skútru a budou se o mě starat. Je to strašně milý, za tuhle nabídku jsem jim opravdu vděčná.
Ale nepojedu. Moje účast na Ledovce je pro mě čistě rodinná záležitost, samotnou by mě nikdy nenapadlo, se do něčeho takovýho pouštět. Po prvotním vnitřním boji jsem byla ochotná přistoupit na to, že spolu pojedeme, pak jsem se začala i těšit, ale sama to podnikat nechci. Minimálně potřebuju před sebou to svoje světýlko ve tmě při první etapě, než si to všechno osahám.
V průběhu dalších dní se ukazuje, jak nereálná by moje účast byla. Čtyřjboj práce – klienti – psi – domácnost mě fyzicky vysává. Nedokážu si představit, že k tomu stíhám a fyzicky zvládám ještě každodenní dvouhodinové tréninky, bez kterých bych těžko mohla startovat. Rušíme velké poukazy pro celé rodiny a já točím jízdy na krátký čas, to jsem schopná odjezdit sama. O půl šestý budík, do práce – z práce, nakoupit jídlo, napojit psy, uklidit u psů, odjezdit klienty, obstarat 27 hladovejch krků, dovézt denní várku dřeva, uklidit bordel doma, padnout do postele a umřít. K tomu velké nudící se děcko, který je zvyklý mít nabytej den povinnostma a teď má za úkol jenom pěkně v klidu sedět na gauči s nohou hore. Abych mu nekřivdila – první tejden je doopravdy hodnej, vztekat se začíná až ten druhej, kdy už se faaakt nudí :D .
Nakonec využíváme nabídku na odvoz skútrem do centra dění – na bivak na Tetřívky. Platíme si tady noc na pokoji (jo, stojí to stejně jak jedno startovný a druhý startovný tam prožerem a propijem) a Víťa aspoň bude moct v neděli večer s klukama hrát, jak bylo domluvený. Takže s sebou na skútru táhnem i kytaru a kombo.
Přijíždíme v neděli dopoledne, je nádherně!!!! Sluníčko to pere tak, že je teplota na mikinu, totálně modrá obloha a všude kolem metry sněhu. No do prčic!!! Sem měla jet… Stíháme akorát starty a těžce závidíme. Na psy je sice moc vedro, ale takovejhle den na vrcholku Krkonoš, to je sen. Nasávám atmosféru celýho toho cirkusu, jdem se podívat na stake-out a celkově se snažím to všechno načerpat pro příští rok. Protože za rok rozhodně jedem! Chápu, že opalovačka na karimatkách po dojezdu asi není standart, stejně tak jako celej večer strávenej v teple hospody. Organizátoři závodníky letos vyloženě rozmazlujou (podle vyprávění a dobové fotodokumentace soudě) a místo tvrdý zkoušky mrazem, vichrem a sněhem se celej večer rozvalujou v hospodě u topení, propocený oblečení dávno usušený v sušárně, břicha nacpaný hotelovou večeří v podobě bufetu, mysl opojená hudební produkcí Triomašeros (Bořík-Lukáš-Víťa). Aby toho nebylo málo, večer jsme využili kinosál hotelu k promítání filmu o čerstvě zesnulém Jardovi Soumarovi a dokumentárního videa od prvních ročníků Ledovky po současnost. Neskutečnou atmosféru podtrhne famózní západ slunce, kterej celej sledujeme prosklenou stěnou hotelový restaurace. Výhled odsud je tak nekonečnej, že sluníčko zapadá dlouhatánský minuty, všechno se nejdřív zlatí, postupně růžoví až úplně zrudne a ta žhavá koule pomaličku, dramaticky, zapluje za obrovský majestátní kopce. To nevymyslíš. (Jeden by řek, že tu na tohle představení musej bejt zvyklý. Ale když si i hotelovej recepční jde sluneční divadlo nafotit, dochází nám, že máme opravdu kliku na jedinečnost okamžiku.)
Musím si důrazně připomínat, že takhle to běžně nevypadá. Běžně je hnusně tak, že seš rád že vidíš první psy, imrvére sněží-fičí-prší-mrzne, veškerou teplou vodu pro psy si musíš ohřát a usušit sebe a oblečení můžeš maximálně někde u ohně. K jídlu možná polívka. Možná.
No, budu si fakt držet palce, ať se příští rok vydaří jako tenhle, ať maj organizátoři zase tolik drajvu udělat to „velký“, ať nás na Tetřevkách zase chtějí, ať je počasí zase tak milostivé a nám do toho, sakra, konečně nic nevleze!
Za krásnou fotku z večerního brkání díky Tomášovi Voříškovi.
Comentarios