Tenhle závod by po jistotě vyhrál anketu o nejkrásnější midovou trať. Opakovaně. Kopce, zkopce, nádherný louky kde to jede, nádherný louky kde to nejede, lesní pěšiny, zákruty, rybníky, vybarvený lesy až je to kýč. Letos návdavkem ještě navíc krávy, fakt se nenudili ani řidiči, ani psi, ani minutu. Plný soustředění, adrenalin, zároveň se před očima míhá scenérie, která ti pohladí duši a cesty nerozbijou tlapky. Což ale neplatí o našich létajících strojích. Díky tomu po sobotním prvním kole probíhá vložený program: worshop Práce se svářečkou. Letos jsme měli kliku, tohle štěstíčko si sedlo na jiný dva týmy a my se opravy káry můžem účastnit jen jako diváci.
Samotný jízdy probíhají bez komplikací, jen s pár občerstvujícími vložkami. Když se drápu do Kitzbühelu (prostě největšího krpálu), slyším skřípění brzd. Je naprosto nezaměnitelný, tohle nemůže bejt nikdo jinej než Víťa. A podle zvuku právě projel křížením (trať má tvar osmičky), takže má první půlku za sebou. To je přece blbost. Startovala jsem jen čtvrt hodiny po něm. To se muselo něco stát, že to otočil a vrací se.. No tak ani prd, všechno bylo v pořádku, to jenom letěli jak blázni a skutečně za tu dobu stihli objet půlku ze 14 km trati. Mě les vykopne na loukách, z jednoho remízku vyletíme poněkud rychleji a setrvačnost nás vynese. Jsme moc vlevo, navádějící mlíka už máme téměř vedle sebe, potřebujeme se dostat do nich. Honem pošlu moje řídící holky doprava. Jiřinka je zapřísáhlej pravičák a moc ráda točí doprava, protože to je konečně po jejím. A je neuvěřitelně snaživá, někdy až moc. Takže za to vezme vší celou Jiřinkou a to tak, že přefrčíme mlíka úplně na druhou stranu. Takže jsme zase vedle koridoru, tentokrát z druhý strany. Zastavím, Jířa po mě kouká, co jako je zase špatně. Chtěla sem doprava, jsme vpravo. Pochválit Jiřinku. Naštěstí na začátku louky stojí diváci, tak si je volám na pomoc. Paní se do toho nejdřív moc nehrne, ale její dva malý kluci vypadaj nadšeně, bude akce. Když maminku vzápětí instruuju, že si má stoupnout na káru, držet se a za každou cenu se nepouštět, tak asi lituje že se šli dívat zrovna sem. Navedu si psy přes mlíko, ty ho hezky překráčej, ale káru mám za kolíkem - ten půjde, to je jasný. Tak ještě rychle poprosím paní ať ho po nás postaví zpátky. Maj to dneska se zážitkem, aspoň budou mít o čem vyprávět. Obzvlášť, když se zpětně ukáže, že stejnou situaci v tom místě řešil i Víťa. Ten to ale podle hesla "mlíko není zeď" vzal krz pásky rovnou, trochu je pocuchal a ta samá skupinka je stavěla zpátky už po něm.
Oba večery se koná kultura, k libému poslechu nám opět hraje kapela Musheři sobě, aneb základní trio Lukáš, Bořík a Víťa, doplňované různými hosty, manželkami a okolo jdoucími kamarády.
Víkend je to i díky super počasí veskrze idylický, ale i tahle idylka mívá svoje temné stíny, nebo spíš následky. Předloni si odsud naši psi přiváží silnej, dlouhotrvající průjem. Loni jsem na řadě já. Je to moje první seznámení s brutální střevní chřipkou. Jakože fakt brutální. Ani vzpomínat se mi na to nechce. Teda těch osm kilo dolů během dvou týdnů bylo moc fajn, ale člověk tak nějak tušil, že voni se vrátěj.. i s posilou.. Tak samozřejmě. Obzvlášť, když člověk po dnech strádání a hladu může zase začít jíst, to je pak jak urvanej.
Letos jsem tomu fakt chtěla předejít, vezeme si spoustu litrů vody a místního zdroje se za celej víkend ani nedotknu. Výsledek? Je to rozhodně lepší, střeva se sice v pondělí zase vzbouří, ale už mám na ně z loňska prášky a těma je držim pod krkem. Pod střevem. Na uzdě. Letos žádná dieta! No dobře, holanďák si radši ještě pár dní odpustim.
Výsledek závodů je teda veskrze pozitivní, dvě první místa a téměř žádnej průjem, to je dobrý! Velkomašera teda předběhl kůň, dokonce dva (jejich vloženej závod byl součástí programu) ale to mu nepřipomínáme, že jo. Jenom občas.
Comments