Zaječov 2023 – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný

Pro vystižení tohohle víkendu se tahle oblíbená fráze hodí jak prdel na hrnec.

Na první ročník Zaječovského midu a sprintu jsme se těšili, lokalita brdských lesů slibovala krásnou kopcovitou trať a kopečky, ty my máme rádi. Čím víc se blížil páteční odjezd, tím se zhoršovalo počasí. Ve čtvrtek balíme v ohavným listopadovým marastu a těžce, ale těžce se nám nikam nechce. Fakt nemůžeme zůstat doma? Jet nás donutí asi jen určitá mašerská slušnost, kdy odhlásit se z prvního ročníku kvůli počasí je nekolegiální. Cestou střídáme roční období – okolo Hradce jedeme v oblacích vody, leje úplně neskutečně, v Praze protekčně svítí sluníčko no a po příjezdu na místo se strhne sněhová vánice. Během pár minut je všechno pod sněhem, mrzne a ledovej vichr zabíjí zbytečky optimismu. Předpověď na celý víkend, která byla dost nechutná, se nám změnila – na monstrózně nechutnou. Má mrznout a sněžit celý dva dny. Super, co víc si může moje teplomilná dušička přát, než kosu a hnus. Naštěstí topení v autě blahodárně hučí, takže obstaráme psy a jdem si užít první z vychytaných věcí téhle akce – teplo skvělé hospody Prasečák (ne, není to načančaná roubenka která si takové jméno zvolila bůhví proč. Umístění betonové škatule uprostřed luk v blátě za vesnicí tak nějak… no nic.). Hospodský s celou svojí rodinou je ten pravej, správnej člověk na svým místě, celým víkend se o nás starají s úžasným nasazením, noční směna skutečně jede nonstop a navíc nás na to i v pozdních nočních, či spíše ranních hodinách stále ujišťuje, že jsou tam pro nás. Večer s kytarama a basou je tak veskrze příjemný a poněkud se protáhne. A v sobotu se po různých slovenských specialitách tématicky peče prase!

Ráno nás čeká trať, která kombinuje bláto se sněhem. Na mašeráku jsme důrazně upozorněni na nebezpečný sjezd, kde si máme dávat fakt bacha. No, to bude radost. Víťa raději ubírá psy, místo obvyklé desítky startuje jen s osmi, já si jedu svojí tradiční šestečku. Káry jsou seštelované, vše by mělo brzdit jak má, přesto se oba docela bojíme :D .

První startuje Víťa, já pár minut za ním. První kilometry lehce zmrzlým lesem sice celkem kloužou, ale nikde není problém, pak už se dostáváme do míst kde to vítr neufoukal a je to jen bahno s trochou sněhu, bude to dobrý.. Přijíždíme k osudnému místu, znám ho z fotek. Je to prudká zatáčka z kopce dolů, ostrá vracečka, kdy na vnitřní straně je ještě vysoký vant. Bohužel jsme v hustém lese a je tu strašně málo místa na nadjetí si, není kam. Nechám lídry odbočku přeběhnout rovně co to dá a až na poslední vteřinu je pošlu dolů, zároveň se snažím využít to minimum místa na nadjetí si. Bohužel to nestačí. Holky ochotně a velmi nadšeně skočí do odbočky, jenže já mám v ten moment ještě pořád káru před zatáčkou. Následuje nevyhnutelný, psi mi strhnou káru přes prudkej vant a já to téměř neustojím, kára se ocitá na dvou kolech a já se snažím vší silou se jí udržet a zároveň jí uvést zpátky do vzpřímené polohy. V ten moment se (jako obvykle) uděje spousta věcí, které si člověk rekonstruuje až zpětně – na sněhem oblepených stupačkách, při téměř vertikální jízdě, mi podjedou nohy a já se ocitám na kolenou a zároveň si o vant urvu zadní brzdu. Následuje prudké klesání úzkou cestou, které je vyšperkované hromadou kamení a kořenů. Můj styl nájezdu do tohohle koryta není úplně ideální – visím za ruce na řídítkách, vší silou svírám ruční přední brzdy, na který byl befel nesahat (v mrazu a sněhu zamrznou a zablokujou se přední kola), zároveň klečím na stupačkách a snažím se zakleknout zadní nožní brzdy (to ještě netuším, že už mi stejně brzdí jenom jedno kolo). Naštěstí na začátku sjezdu ještě kameny nejsou, ale zase se tu cestička klikatí a mě se klečmo docela blbě řídí. Lítáme od stromu ke stromu a já vlastně nevím, jestli chci nějaký trefit a tím se o něj zastavit, nebo radši ne, protože si při tom manévru nejspíš vyrazím zuby o káru (jízda v zakleknutí není na tenhle manévr úplně ideální). Nakonec se mi podaří kolenem nahmatat rydlo, prostě musím doufat že zrovna netrefíme šutr nebo kořen a rydlo mě nezabije. Zároveň samozřejmě naprosto hystericky řvu na psy, aby zastavili. Trio Ďulát, Luďan a Arnošt jsou na hysterické výstupy od koloběžky a lyží zvyklí a tuší, že v ten moment fakt maj zastavit. Což nakonec naštěstí v kombinaci s přibržděním si rydlem stačí a psi skutečně asi ve třetině kopce zastaví. Vyškrábu se na třesoucí se nohy… a stojím na káře a koukám na kamenný padák před náma. Nechci. Ne, prostě ne. Psi stojí, v tenhle okamžik už bohužel, protože já tak musím vyslovit to osudné „tak jdem“. Kdyby se rozběhli sami, bude to poklidnější, takhle je k akci vyloženě vybídnu… takže to pustěj. Následuje volný pád, kdy kára lítá na kamení vzduchem, mě neskutečně kloužou boty na omrzlých stupačkách a nejsem schopná nenadskakovat nad ně. Celej ten letící vlak se snažím ubrzdit jedním zadním kolem (což zatím nevím) a komfort ovladatelnosti nezlepšujou zablokovaný předky. Takhle to zní jako zhruba hodinová akce, u který zvažuju různá rozhodnutí a přemýtám co a jak. Ve skutečnosti je to jen několik vteřin naprostýho hysteráku, kdy ječím po psech POMALU a mám jedinou myšlenku – udržet káru ve vzpřímený pozici a zůstat na ní, protože když spadnu, tak mi celé spřežení uteče a někde se zabije. V tomhle momentu míjíme fotografa, myslím, že to bude moc roztomilá fotečka 😊 Konečně vypadnem na silnici, která je pro jistotu namrzlá. Tady zjištuju následky na káře a vážně zvažuju, že u kontroly, která je pár metrů před náma, prostě skončím. Vždyť jak můžu jet dál, když se jedno kolo netočí a z použitelnejch brzdí jen jedno? Ale Víťa takhle jel většinu Břežan… nakonec spíš autopilot než já rozhodne že prostě jedeme dál. Přední kolo se po pár stovkách metrů (za příšernýho ječení) odblokuje a já vím, že na přední brzdu už rozhodně nesmím sáhnout. Máme před sebou cca 2/3 trati, kterou musím na slizkém sněhu dobrzdit jedním kolem. Ne, neužívám si to. Do kopců psy nechávám makat co to dá, vůbec jim nepomáhám, ať se proboha co nejvíc unaví a nemaj chuť na žádný skopičiny. Na každé rovince, v každém sjezdu jim slovně zakazuju cválat, protože jak to rozběhnou, už s tím nic nenadělám. Jsme tu poprvé, takže nevím, co nás ještě čeká, kde do čeho vlítnem. Psi jsou z toho nafafrněný, tohle je prd zábava, jsme na závodech a je to samý „pomalu“ „NE“ a „sakra ale pomalu!!“. Naštěstí je celkem ukecám a zbytek cesty absolvujeme bez jediného dramatu. Já se ale klepu ještě v cíli a samozřejmě že zítra nikam nejedu. Jednak stejně nemám na čem (urvaná brzda) a rozhodně, ale rozhodně, ten sjezd už nikdy nepojedu. Do toho si celou cestu říkám, co proboha Víťa, jak ten to tam zatočil, vždyť se tam museli rozsekat…

Jeho sjezdová story je podobně dramatická, ale míň bolestivá. Prostě tam nezatočil :D. Ve snaze nechat lídry odbočku co nejvíc přeběhnout (aby si co nejlíp najel) je nechal přeběhnout moc a psi zatočili až za cestou, do lesa mezi stromy. Musel tedy z káry dolů a dojít si pro ně je ze stromů vyvést. No jo, ale co dál? Když je navede zpátky na odbočku, tak psi to okamžitě pustí střemhlav dolů a on nemá šanci doběhnout na káru. Další možnost je navést je zpátky na cestu po které přijel, do protisměru a vyrazit zpátky. Jenže až sem se jelo celou dobu po úzké lesní cestě, musel by se vrátit až na startovací louku (asi 3 km) a tam se teprve otočit. Což o to, to by šlo, jenže za ním startují další spřežení, se kterými se na úzké cestě těžko bude míjet do protisměru. Blbá varianta. Takže nakonec volí jiné, v podstatě stejné zlo jako všechna ostatní – navede si je na cestu pokračující rovně, pod páskou přehražující trať, směr do neznáma. Cesta v těch místech začíná mírně stoupat, takže má šanci od lídrů doběhnout zpátky na káru. Tak se stane, podjedou pásku a vyrazí po neznámé úzké cestě někam pryč, někam, kam rozhodně trať nevede. Co si budem povídat, dost naprd situace. V lídru má ale dneska Libora s Podkolenkem, zkušený mazáky, takže zkusí neozkoušené – zastaví, a lídry si zavolá. A Liborek s Podkolenkem to skutečně v úzkém úvozu otočí a vyrazí směrem zpátky, čímž otočí celé spřežení a nakonec i káru čelem vzad, aniž by musel Víťa dolů z káry (to budeme muset doma potrénovat!!). Celým tímhle manévrem se jim podaří vyřešit nevyřešitelné – jak projet tu zatracenou vracečku. Najeli si totiž do ní z druhé strany, z protisměru, kde je nájezd krásně pozvolný. Díky právě prožitému adrenalinu z hrůzy jízdy do nikam je tak radostný, že jsou zpátky na trati, že sjezd absolvuje a ani neví jak. Prostě nějak spadnou dolů, co na tom, hlavně že je na trati a to je v pořádku. Zbytek závodu si neskutečně užívá a dojede do cíle na euforickém obláčku.

Mrzí ho, že nechci už zítra jet. Svádím to na káru, bohužel mi jí hodlá promptně opravit, to nebude problém. Nejsem ráda, vzdát to protože nemáš na čem jet není poseroutkový - bohužel, ráda bych, ale nejde to…. Ale když mám…. (zrovna dneska by se nemusel tak snažit a mohl by mi říct, že se mi na to věčný spravování mnou rozbitejch věcí vyprdne. Ale to né, to musí bejt zrovna dneska grant!) Nakonec síla zážitku opadne, ono to nebude tak horký, vždyť můžu jet zítra jen se čtyřma psama a domluvíme se s organizátory, ať na to místo postaví člověka, který nám spřežení nějak navede. To by snad šlo… Domluveno, jdem to řešit.

Organizátoři se toho okamžitě chopí s plnou vervou, řeší se, kam ta ona cesta na které se Víťa otáčel vede dál, jestli by se to nedalo nějak objet. Naštěstí jsou všichni muži činu, takže mě během pár minut nakládají na čtyřkolku a frčíme do lesa to osobně prověřit. A bingo! Cesta se nechá využít, po dalších cca 200 metrech je další odbočka dolů na silnici, ale má mnohem pozvolnější nájezd a jako bonus na ní není tolik kamenů a kořenů. Padák je to samozřejmě taky, nějak se dolů dostat musíme, ale je to sjízdnější a hlavně se vyřeší ten zpropadenej nájezd. Organizátorům změnou trati naděláme dost starostí, protože z lesa na silnici vyskočíme o takových 200 – 300 metrů výš, za zatáčkou. Je to sice lesní asfaltka, ale pořád je to normální silnice, takže je potřeba uzavřít provoz a za zatáčku není vidět. Tím už nás ale nikdo nezatěžuje, my si spokojeně jdeme užít večera s country kapelou, prasetem a mašerovou smrtí (specialitka z kance, která nikoho nenechá chladným) a pořadatelský tým zatím přeznačí trať a přeorganizuje pomocníky.

Neděle je ve znamení dalšího čerstvého sněhu, dneska už je to opravdu.. sněhové. Volím tedy variantu jen čtyř psů, o další infarktové stavy nestojím ani já, ani moje kolena, která se začínají pomalu ale jistě balit do modrého přebalu. Sice to nepojede, ale radši si dneska dám turistiku, než zážitkovku. Že to se čtyřma skutečně nepojede se ukazuje hned pár metrů za startem, kde v úvodním kopečku mají psi celkem problém urvat káru čerstvým sněhem. Ve sjezdu mě ale snížení počtu psů vůbec nemrzí, stupačky jsou dneska ještě namrzlejší než včera a mě na nich tyhle zatrolené, sněhem obalené boty prostě vůbec nedrží, klouže to jako prase a já mám co dělat, abych je vší silou zatláčela do stupaček a v pozici alá záchod se na káře udržela. Je to ale jediný, pár vteřinový dramatický moment, zbytek cesty je naprosto bezpečný a já si naopak úplně negratuluju, že jsem opět vyrazila v tlusté zimní bundě. Fakt tady ty kopce nahoru byly i včera? Vždyť včera to bylo jen dolů.. Dost se potím, když se snažím psům pomoct a za károu popobíhám. Dloubat mi téměř nejde, boty mi fakt kloužou, takže si na každé dloubnutí musím zastrčit botu pod brzdu, aby mi stojná noha nepodjela. Takže toho nakonec moc nedělám, ostatně jako vždycky :D Psy to ale dneska moc baví, konečně je nebuzeruju že nesmí běžet, naopak je k běhu povzbuzuju, takže máme všichni tu správnou závodivou a je to super 😊

Víťa nemá na trati nejmenší problém, naopak díky změně prohlašuje, že to teď už je to klidně na deset psů, je to blázen. Divokej.

Oba si ve svých kategoriích dojedeme pro první místa, každý máme jen jednoho soupeře. Tentokrát jsme ale vyhráli hlavně nad tratí 😊

Co říct na závěr posledního závodu podzimní sezóny? Že to bylo celé skvělé pojaté, rodinná atmosféra, pořadatelský tým, který se opravdu snažil a na každém rohu bylo vidět obrovské množství energie, které do příprav vložil. A ty záchody, ty nelze nezmínit, absolutně luxusní vyhřívané mobilní záchody s květovanými prkýnky, teplou vodou, nekonečným množstvím toaleťáku a ručníčků.. ty byly taková hodně velká třešeň na dortu, takovej spíš meloun na dortu, o těch se ještě budou vyprávět legendy :D :D

Resumé podzimní sezóny 2023, 4 závody, z toho 1x sprint a 3x mid:

Víťa (8-10 psů): 4x 1. místo

Anička (4-6 psů): 1x 2. místo, 3x 1. místo

Fanfáru pro pejsky prosím 😊