Ňufky na MČR - Břežany 2025

Po vybahnění se v Rakousku máme týden na debordelizaci a hned následný víkend vyrážíme na Mistrovství republiky v Midu. Trať má být stejně dlouhá jako v Reingers, ale převýšení jednou takové. To máme rádi, kopce jsou dobře, žádné spurtování po rovinkách. Taky prodloužení oproti minulým ročníkům na 16 kilometrů kvitujeme, čím delší, tím lepší.

Předpověď na víkend je vtipná – v sobotu má být nádherně a celá neděle proprší. No to zas budou lázně.

První zapocení se proběhne při vyplňování chiplistů, seznamu psů kteří poběží. Rok a půl stará „štěňátka“ pořád ještě nemůžou startovat. Podle řádu jim musí být 18 měsíců, což dovrší až v týdnu po závodech. Takže závodní šrumec zase budou pozorovat jen z boxů. Moje největší hvězda Štěpánka si v Rakousku trošku odřela packu a protože je to dáma, tak mi jí celý týden chodí ukazovat, jak je nebohá. Poctivě jí sice bebíčko mažu a botičkuju (protože jinak si mastičku okamžitě olíže), Štěpulína ale moje léčebné snahy bojkotuje a botičku si opakově serve a sežere. Takže za týden je drobné bebí pořád mezi námi. No a protože Víťa má psů jak psů a neví, koho dřív zapřáhnout a koho nechat smutně koukat z bedýnky, nechám tentokrát Paní ředitelku vesmíru taky odpočívat a půjčím si z vedlejšího družstva Karla. Ten s námi běhal celý loňský rok, poběží rád. No ale na ředitelskej post to není, takže společně s obligátní Jiřinkou dostane konečně prostor Arnošt. Ten celý roky běhá perfektně na zadní pozici, je obrovskej, je neskutečně snaživej, moc a moc chce, ale v hlavě se mu bije excelentní dědeček Štěpán s komediálním tatínkem Knedlíkem. No a zděděný Knedlův smysl pro humor u Arnošta prostě občas převáží nad precizní poslušností dědečka. Zároveň bude část trati úplně nová, nemůžeme běžet po paměti. Naopak bude potřeba přesvědčit psy, aby běželi na druhou stranu, než jsou 4 roky zvyklý odbočovat. Bude to zajímavý. Víťa si do lídru staví svoje největší profíky, bráchy Bubu s Podkolenkem a já vyrážím na trať pod vedením Jiřinky a Arnošta.

Víťovi mazáci zvládnou úvodní změnu trati bez problému, nuda, zívačka. Nové louky si taky užijou a proletí je jak nic. Vezmou to teda trochu moc rychle, jede se z kopce po mokrý trávě a tam se deset natěšenců prostě nedá moc přibrzdit. Takže to Buba přepálí a za půlkou trati mu dojde dech. Víťa využívá rumové kontroly na „pěticestí“ a unavenějšího Bubánka v lídru vymění za nadupanou Boženku. Ta letos ještě důvěru řídit nedostala a klepe se na to jak drahej pes. Pod jejím vedením se vláček zase rozletí rychlostí světla. Akorát je potřeba počítat s Boženky názorama. Mezi který patří fakt, že louky se objíždí po obvodu. Žádný lajdání prostředkem, pěkně vykroužit. Takže i když trať po kraji nevede, Boženka krouží :D Vzhledem k tomu, že jedou ze startovního pole první, báječně tím napachují trasu a řada z nás pak vykružuje louku přesně tak, jak si to Boženka přála.

Já odstartuju s tím, že opravdu netušim, jak hodlá Arnošt svěřenou funkci pojmout. No dozvim se to záhy, změna trati je hned na prvním kilometru. A? V Arnoštkovi konečně převážily Štěpánovi geny. Jířa to chce nahulit po paměti doprava, ale proti kolosu co váží o 15 kilo víc nemá šanci. Protože já jsem řekla doleva a to je pro právě do zodpovědnosti probuzeného Arnošta zákon. Mohutně Arnoštka chválím za nový přístup k věci, což je pro něj jak zatroubení polnice. Vyráží s neskutečnou energií a Jiřinka vedle něj musí sakra šmidlikat nožičkama. Pro nejmenšího jedince kenelu je to docela výzva, ale pořád je to náš Žižit – pejsek kterej přežil. Kterej je tak bojovnej, až to někdy hezký neni. Takže letíme ve vražednym tempu. Na novejch loukách mi docvakne, že otevřený prostory Arnoštovy ani Jíře nikdy moc nešly. Ale čas minulý je tu naštěstí správně, dneska je to velkojízda pod vedením Pana Arnošta, kterej si sám vyhlíží navádějící mlíka v dálce a já jen lehce upravuju kurz, jestli je máme vzít zleva nebo zprava. Po loukách se napojujeme na známou trasu a dál už je to jenom koupel v endorfinech.

Na občerstvovačce stojí zaparkovanej Standa Kučerů se svým dlouhým spřežením. Přiletíme vedle něj, hlásím, že napájet nebudu, nerada nechávám psy nažbrundit pod kopcem, aby pak museli stoupat s plnejma břichama. Ale nikam dál nejedeme. Co je? Stojíme. Arnošt stojí. Vyhodnotil situaci jako starou známou z tréninku, kdy Víťa zastaví a čeká na nás abysme se domluvili kam pojedeme dál. Nebo si dali čaj. Takže poctivě stojí a čeká. Chvíli zabere, než mu společnejma silama vysvětlíme, že už jsme fakt domluvený a čaje napitý a můžeme pokračovat :D.

Na závěrečnejch loukách už si dnešní krásný počasí vybírá daň i v našem týmu a k uvařenýmu Karlovi s Liborem se přidává i Arnošt. Pořád sice statečně dupe kupředu, ale už mu to nemyslí a drobný změny tratě v úplným závěru už jsou na jeho uvařenou obří makovičku moc.  V cílový rovince dojíždíme soupeře Rosťu, jeho psi jsou na tom s myšlením evidentně stejně jako my a tak se nám oběma daří najet blbě do cíle – ocitáme se vedle cílovýho koridoru. Oba musíme z káry a před očima všech cílovejch diváků psy navést přes mlíka do správný uličky. Dojezd jak z partesu :D.

Odpoledne už si sluníčko užíváme, válíme se v sesličkách a chytáme bronz, je to krásně dokonale lenivé odpoledne.

O to větší kontrast je neděle. Už během noci začíná pršet, déšť intenzivně bubnuje do auta. Vstávat do hnusu je samostatná závodní disciplína. Jako fakt se nám nechce. Naštěstí to vyjde dobře a stihneme vyvenčit a napojit jenom za mírnýho deštíku, posledního tohodle dne. Pak až do noci prostě jenom leje. Dneska už psi všechny nástrahy tratě znaj a chlazený deštěm si oba týmy běží pro svá vítězství velkým stylem. Po dojezdu prší tak, že mi stejkaj po obličeji proudy vody. Psi okamžitě naskáčou pod vozejk a rozhodně se nechtěj vychodit a vyvenčit. Nezbejvá, než ty houby nacucaný vodou a blátem vypáčit zpátky na déšť, aspoň jim sundat postroje a nechat je konečně se schovat do boxíků plnejch suchý slámy.

Nás čeká slavnostní dekorování na Mistry republiky v kategorii MU a MB (nejvíc největší tým a menší tým), které probíhá za neustávajícího slejváku. Díky tomu je vyhlášení naštěstí zkrácené na nejkratší možnou míru a nám už nezbývá nic jinýho, než ty hromady věcí nacucaný blátem někam zabalit a odvést si je domů. A pak je asi zkompostovat, protože fakt nevim, kdo tohle vypere.