Kudy vede cestička? Zaječov 2025
- kolator1
- před 2 dny
- Minut čtení: 6
Jako poslední závod podzimní sezóny jsme si opět vybrali midovou trasu na Zaječově. Zdejší závod se hned při prvním ročníku proslavil hlavně vyhřejvanejma záchodama (na 23 stupňů!), trasa brdskými lesy je fakt pěkná, zázemí vytvořené z ničeho na prázdné louce je až neskutečný.
A udělali jsme móc dobře. Pořadatelé si opět pohráli s trasou a letos z ní udělali hodně krosovou záležitost. Prudký stoupání lesníma pěšinkama, přes kořeny a kameny, střídaný adrenalinovejma sjezdama, cesty mechem i blátem, kličkovaná mezi stromy, sem tam nějaká louka. Prostě trať, která baví, prověří fyzičku, pozornost, no a taky stav našich strojů :D Jedinej nehezkej úsek je závěrečná D1, kde se psi na kamínkách trochu ošívaj a citlivějším primadonkám to není pochuti. Bohužel se ale z hlubin lesů není kudy jinudy vrátit zpátky do cíle, třeba se to pořadatelům někdy podaří prokličkovat jinudy.
Tentokrát se svojí premiéry dočká i omladina. Víťovo Matylda s Přemyslem a moje Doubravka. Jsme na ně hodně zvědavý, co s nima závodní stres udělá a jak to pojmou. Plán je provést je závodem maximálně v klidu a pohodě. No uvidíme, co zase vymyslíme :D.
Starty nám startér poskládal tak, že budeme vyrážet na trať 2 minuty po sobě. To je fajn na napájení a venčení, můžeme všechno zmáknout najednou a ne po skupinkách. Psycho nastává při zapřahání, moji psi se dívaj na to, jak Víťa začíná zapřahat, ale my máme ještě nějakou tu minutku čas. Moc dobře vědí, že budou taky závodit, už jsou oblečení do postrojů, nažhavení na maximum a přitom mají klidně stát a čekat. Ne, to nám fakt nejde. Jediná Doubinka stojí klidně, protože zatím nechápe, co se děje tak zásadního. Ostatní řvou jak tuři, skáčou vzduchem, starej pardál Libor se pokouší přehryzat řetěz… Konečně můžem taky zapřáhnout, ochotní pomocníci v podání Špáči a Terky nám pomůžou neodstartovat dřív, než máme. Vyrážíme.
Moje šestička se rozletí loukou vstříc úvodnímu kopci a mě tenhle typ startu naprosto vyhovuje, rovnou přímo do stoupání. Psi se během pár metrů zbaví startovního šílenství, než vytáhnou těžkou kárku i se mnou až na kopec, tak se krásně uklidněj a můžem si trať užít pěkně pod kontrolou. Arnošt po perfektním výkonu na Břežanech dostal opět plnou důvěru a zase je zapřaženej v lídru, parťáka mu tentokrát dělá Štěpánka, která minule neběžela. Neočekávám vůbec žádný problémy, v tuhle chvíli je to to nejlepší, co v týmu mám. A zase se ukazuje, jak se člověk může plést. Arnošt se stal obrovsky sebevědomym a hodlá si všechno řídit sám. Štěpánka je ředitelka vesmíru, vždycky všechno bylo po jejím a druhej pes v lídru k ní byl vždycky jen doprovod – Štěpulína nikomu nedává prostor pro vlastní názory. A teď se mi tam sešly tyhle dvě osobnosti. Arnošt ještě na jaře Štěpánce uhybal a podřizoval se jí. Teď, podpořenej svým posledním úspěšným kormidlováním, se o velení dělit nehodlá. A díky svým kilům je prostě v převaze. Samozřejmě, že oba odbočuju a zatáčej kam mají, ale v průběhu cesty probíhá boj o to, na který straně cesty se poběží, kdo to dřív pošle do zatáčky, jestli se poběží louží nebo ne… Arnoštek se valí jak protržená přehrada, nekouká na nic a na nikoho a Štěpule proti němu prostě nemá šanci. A tak se nasere. To se nedá říct jinak. Je absolutně maximálně nasraná a dává to najevo do posledního chlupu. Jo, to jsem to zase překombinovala. Nicméně cestou se nic zásadnějšího, než totální deprese Štěpánky nekoná a tak do cíle dorážím vysmátá, spokojená. Víťa má už psy odpřažený u auta, takže jsou taky v pohodě, ok, teď je svět úplně v pořádku.
Ještě ani neslezu z káry a už se mě ptá Bořík: „Jelas mid?“ Nechápu jeho otázku.
„No jasně, že jsem jela mid, co jinýho?“ „Víťa ne, ten jel sprint.“
Cože?
První třetinu vedly obě tratě, sprintová i midová, souběžně. Pak se sprint odpojil, ostrou zatáčkou zatočil pryč a mid pokračoval rovně. No a Velkomašer, valíc si to s desítkou, viděl vlevo výraznou červenou odbočovací značku, za ní prudkou zatáčku, takže na nic dalšího nekoukal, soustředil se jak tohle prokrouží… a midové značky rovně si vůbec nevšimnul. Obě tratě byly nové, takže jsme všichni věděli kulový, kam jedem. Takže ani slovutný Velkomašer neodhalil, že je něco špatně a pěkně spokojeně si to pílil dál. Až u cedule, která označuje posledních 800 metrů před cílem mu došlo, že je možná něco špatně. Tohle bylo nějak krátkejch 13 kilometrů. No bylo, protože sprint měl 7. Přilít do cíle, všichni oči navrch hlavy. Jako jo, Vítek je přece rychlej, ale až tak? Víťa taky pojímá podezření, že se asi někde stala chybka… :D
Díky obrovský ochotě organizátorů se promptně domluví, že si to může dát ještě jednou a tentokrát zkusí opravdu trefit tu midovku. Směju se mu hodně. Když jsem míjela odbočku na sprint tak si říkám – to je ale ostrá zatáčka, jestli to pojede někdo s rychlejšíma psama, tak bude mít co dělat. A on to tam pošle rovnou s desítkou :D. Samozřejmě se mu nesměju sama, po celej zbytek víkendu se nezbaví toho, jak za jedno startovný jel dva starty a podobně.
Po dojezdu ostatních teda znovu zapřahá a vyráží na pokus číslo dvě. Tentokrát už to trefí, všechno zvládnou. Na posledním kilometru ale dojdou síly Matyldě, v prvním závodě si místo 13 kilometrů dala hned 20. Víťa si jí nejdřív nakládá na káru, Matylda na ní stojí opřená tlapkama o řídítka. Není to moc bezpečný. Není to vůbec bezpečný. Těsně před cílem je humorné esíčko, kdy se z cesty spadne příkopem do lesa mezi stromy a pak následuje seskok na louku – drop jak na Pardubický. Psi, který už tady před chvílí jednou běželi, nečekají na povel k odbočení a stočí to o strom dřív. Víťa drží jednou rukou řídítka, druhou Matyldu. Tohle se fakt ustát nedá, zapíchnou se mezi stromy. Pomocníci na trati jedou na čtyřkolce pomalu za ním (protože tam čekali jen na něj), má to i s doprovodem jak vládní činitel. Toho Velkomašer využije a Matylďáka jim svěřuje do péče, doveze se do cíle komfortněji. Předávka neprobíhá úplně hladce, psi stojící mezi stromama moc dobře tuší blízkost cíle a čekat na nic nechtěj. Čtyřkolka má problém s ručkou a taky ve svahu čekat nechce :D. Na druhej pokus, kdy je čtyřkolka i s bezmocně ujíždějícím fotografem (přes výbavu nedosáhne na brzdu) řidičem odchycena, se předávka Matlafouse vydaří. Víťa se může bezpečně přesunout do cíle.
Vyzvedávám spokojenýho Maťáka, ten malej čert je evidentně sám se sebou dost spokojenej, jak pěkně si to zařídil. Druhej premiant Přemeček zvládnul celejch 20 kilometrů krásně, je radostnej. Moje Doubinka si nudně dala jen plánovanejch 13, což prostála naprosto profesionálně a je z ní oficiálně závoďák 😊.
Druhej den se samozřejmě nemůže obejít bez spousty dotazů, jak to hodlá Velkomašer pojmout dneska. Aspoň je jednou za průseráře on a ne já.
Startujeme jako včera. Já si tentokrát do lídru k Arnoštkovi dám Libora, ten by s tím černým monstrem nemusel mít trápení a Štěpánka zaujme jeho místo v druhý řadě. Volba je to dobrá, Libor se nepotřebuje prosazovat. Naopak honí páníčka před sebou a žene jak zamlada. Arnošt to opět valí, trvá na tom, že se žádný flákání netoleruje a cválat se bude i do kopce. Zbytek týmu mu sekunduje, nechává se strhnout jeho nadšením a všechny kopce vytáhnou s maximálním nasazením. Jediná komplikace je závěrečná štěrkovka, Štěpánce se nelíbí Arnoštem zvolené tempo na tvrdejch kamínkách a důrazně si prosazuje zpomalení. Jakmile přeskočíme přes pangejt na trávu, zase vypálí jak čert. Je to prostě dámička s názorem.
Víťa dneska nebere Matyldu, ať toho na ní napoprvé není moc. Tentokrát to vezme rovnou midovou tratí a tak se k největšímu klesání tratě dostává se psama, který maj v nohách podstatně míň kilometrů než včera. Začátek 1,5 km dlouhýho krpálu je ještě jakštakš kontrolovanej sjezd, postupně to ale ohřátý brzdy vzdávaj a ze sjezdu se stává volnej pád. Chudák Přemeček musí točit nožičkama jako nikdy, aby tu rychlost stihnul. Naštěstí se dopadá na širokou cestu a zatáčku bahnem tak zvládne Velkomašer vytočit i v tempu mnohonásobně překračujícím rychlost přiměřenou. Na štěrkovce si rychlost padání a včerejší extra nálož kilometrů u Přemulína vybere svoje a ten trucuje a po kamínkách už točit nožičkama nechce. Jedou si teda pomaličku, aby se nám princátko neošoupalo. Ale stejně jako jeho babička, sotva se dostane na měkkou trávu, zase to rozmastí a do cíle dobíhá rozjařenej jako zbytek týmu.
Ze závodů odjíždíme příjemně unavený a vysmátý. Společenskej hudební večer byl moc fajn, byl prostor pokecat si s kamarádama, ceny za první místa jsou příjemnej bonus. Bylo to hezký zakončení podzimní části 😊
PS: díky tomu, že Velkomašer svýmu týmu přidal "pár" km navíc, tak ho moje malý družstvo konečně smahlo. I v neděli. Nesmí se to moc řikat nahlas, ale.... BYLI JSME RYCHLEJŠÍ :D
Komentáře