Janovičky 2026

V průběhu podzimu tvoříme náš termínovej kalendář pro komerční jízdy. Vybereme si závody, na který chcem jet a zbytek víkendů hodíme do placu pro klienty. Takže kam pojedem, si vybíráme dost s předstihem. Chceme jet všude (nebo teda skoro všude), ale:

za á) běháním po závodech si ňufky na svůj žvanec nevydělaj (kór při výši účtů za páníčky v hospodě). Je to smutný, ale je to tak.

za bé) to ani nezvládnem fyzicko/psychicky. Protože balení a následnej transport našeho cirkusu je prostě na cvokhaus.

Závody v Janovičkách nám bohužel pravidelně spadaj do kolonky „to nedáme“. Termínově jsou totiž vždycky o víkendu před Šediváčkem. Vzhledem k vzájemný geografický blízkosti je blbost jet ztama v neděli domů a hned zase zpátky na Šediváka. Variantu skloubit tyhle dvě akce zamítám. Ne ne ne, dámy a pánové, balit na deset dní prostě nebudu. Nebudu. Šmydlik.

V úterý rušíme klienty na víkend, Čechy svírá obleva a sníh zmizel před očima. Ve středu na scénu nastupuje ledová tragédie. Došourám se po ledu z práce o půl šestý večer, Víťa akorát odjíždí pro maso. Psy pustit nemůžem, zlámali by si nohy. Kolem osmý se Víťa vrací a opatrně nadhazuje: „Co kdybysme jeli na ty Janovičky? Maj psi stát tady nebo tam? Třeba tam nějakej sníh je a bude možný je aspoň trochu proběhnout. Na webovkách závod zrušenej není. A Martin (Ducháč) říkal, že je to dobrý. Když se nebude dát jezdit, aspoň je budem moct pustit do oplůtku. Tady to asi nepůjde vůbec.“

Hm. Máme středu večer. Znamená to odjezd v pátek. Jako…. kdo a kdy to sbalí? Vyslovuju svoje pochybnosti stran časový osy. Můžu si vzít v pátek volno a balit jak šílenec, ale taky je potřeba namlet maso na 10, slovy d-e-s-e-t dní pro 25 psů.

„To dáme.“

Jak jinak.

Takže ještě v deset večer vyndáváme z auta přepážku a dvojsedačku, přiděláváme košíčky na drobnosti a podobný pičičundy. Ve čtvrtek se Víťa zavře do masogaráže a několik hodin se tam oddává orgiím s ostrým nožem. Do noci si pak balíme oblečení, protože nejspíš budeme potřebovat úplně všechno – nejdřív oblečení do bahna, který nás čeká první víkend a pak výbavu do velkejch mrazů, který maj dorazit poté. A tak do auta stěhujem v podstatě celej obsah našich skříní. Nezapomenou na věci na bivak! Pro dva lidi a dvacet psů.. Jako mravenečci nanášíme kramajzny do auta a Víťovi padá jeho cestovní pyžamo do bláta. Je to předzvěst, jak bude následující víkend vypadat (až když po návratu vybaluju, tak zjišťuju, že jsme to zabahněný pyžamo vezli s sebou taky. Může mi někdo vysvětlit proč?)

V pátek vyrážíme v konvoji  - Víťa s dodávkou táhne vozejk se psama, já za ním s po střechu naloženou Žblebuňou.

V Janovičkách na nás čeká VIP parkoviště hned u startu. Ne, v podstatě NA startu, od startovací čáry nás dělí asi deset metrů. Luxus. Míň luxusní už je vyhrnutý parkování, který prošlo důkladnou oblevou. Stojíme na bahně. Na ČERVENÝM, nezapomenutelným bahně. Okamžitě se od něj prasí všechno, co se ho dotkne. V tuhle chvíli je bahno ještě smíchaný se zbytkama sněhu, který nás budou v průběhu zítřka opouštět. Psi jsou okamžitě jak čuňata. Vesele skáčou na nás, na vozejk, na všechno. Obětováváme první oblečení. Víťa si mě dobírá, že sem si na sněhový závody nevzala holinky ale sněhule. Takhle zprasený jsme tuhle sezónu snad ještě nebyli!

Prej on-snow závody.

Na trati ale nějakej sníh zůstal, a tak v sobotu startujeme na 30 km okruh. Týmy v plnejch počtech jsou samozřejmě blbost, okamžitě hlásim místo osmičky šestku. Víťa neví. Chce jet s deseti. Rozumný by bylo s osmi. Ještě když zapřahá, tak pořád neví. Už podruhý si předělává šňůry podle počtu psů. Bože já se z něj picnu. Nakonec si vezme kompromis osm a půl. Protože malopes Matylda se prej nemůže počítat za plnej počet.

Arnošt v předstartovní nervozitě demoluje úplně NOVEJ oplůtek. Během pár vteřin do něj prokouše obří díru. Když mu to zakážu, tak se snaží překousat stejkaut. Nevim, kdo je před startem horší, jestli on, nebo Víťa.

Přes kuličky zmrazek nic nevidim. Vzít si brejle mě samozřejmě nenapadlo.

Vzhledem k tomu, že ještě pár dní před závodem byla na trati spousta sněhu, díky oblevě je tam teď spousta vody. Drandíme si to loužema jak děcka na kolech po bouřce. Trať je naštěstí nezáludná a nechá se bezpečně sjet i na tom mále, co tu zbylo. Terén je moc fajn, vydržet sníh, bylo by to peckový poježdění. Pochvaluju si místa, kde to bílý ještě vydrželo, je to tu moc hezký. Díky tomu, že je trať různě namotaná, se ve 2. třetině dojíždím s Kubou Slowikem. On jede první kolo, já druhý. Jedu kousek za ním, psi by chtěli běžet rychlejš, ale daří se mi s nima domluvit, že nebude nikam pospíchat. Sjezdy jsou tvrdý a já potřebuju aby jim ramena vydržela nejen dneska a zítra, ale ještě celej příští tejden. Takže pěkně v poklídku.  Dojíždíme se i s Petrem Kolářem a necháváme Kubu poodjet, aby na křížení tratí mohl jet dál a my domů. Na křižovatce se snažím zdržet, dát si rum a nechat Petra jet prvního. Čeká nás totiž sjezd po ledu a ty jeho běžky mu fakt nezávidim. Rozhodně se mu pojede líp, když nás jeho psi nebudou honit. Moje ňufky to ale nepochopili a nenechaj mě ani si cucnout. Odjéééézd!!! Petr před náma tvoří vysokou akrobacii a docela se mu to daří. Ale jenom docela, nakonec stejně vyhraje gravitace. Blbý je, že se za ním řítíme dost rychle. Nehezky na něj řvu, ať okamžitě uhne. Je mi jasný, že má v ten moment dost co dělat sám se sebou – na nohou lyže, v rukách hůlky, u pasu dva psy, to všechno na ledu z kopce dolů. Ale taky víme, že to těm mejm inženýrům je úplně jedno. Naštěstí Petr za ty dlouhý roky závodění chápe situaci a na poslední chvíli se nějak odkutálí z cesty. Mno, teď se mu za mnou pojede výborně :D

Prďoláci probíhaj cílem v naprostý spokojenosti, hezky se po tejdnu nicnedělání proběhli a jsou spokojený. Úkol víkendu splněn.

Nájezd na skokánek, psi moje "pomalu" ignorujou. Jaký překvápko.

Víťa přijíždí lehce rozladěn. V první louži mu nateklo do bot horem a on tak 30 kiláků jede v totál mokrejch botech. Gatě má mokrý až po … stehna. Asi mu nebudu říkat, že mám suchý ponožky i podvlíkačky. Taky si stěžuje, že už jim to na konci vůbec nejelo, ty pejsci jsou ňáký zdechlý. Až na Šediváku se podívá na svoje skluznice. Kouká na něj asi 30 čísel dřeva. Prostě tam žádná skluznice nezbyla. No, to je fakt divný, že jim to nejelo :D (mmch. jim to „nejelo“ tak, že mi stejně dal pět minut.)

Večer začíná všeobjímající bahno a voda tuhnout. Předpověď na noc je mrazivá. Je jasný, že zítra to bude úplně na nic, protože to prostě všechno zmrzne. Organizátoři dávaj hlavy dohromady a vydávaj moudrý rozhodnutí – závod se vyhlásí jako jednokolový a zítra můžou startovat extrémisti se zálibou v bruslení už mimo ofiko závod. Celýho organizačního týmu je mi fakt líto, závod je připravovanej s velikým nasazením, maká na něm spousta lidí, maj pořešený snad úplně všechno – krom toho počasí. Kterýmu prostě nevládnem nikdo. Oba dva si s Víťou odvážíme hromady cen za druhý místa. Trošku začíná bejt problém kam to dát. Celý auto je od červenýho bahna, všude nějaký zaprasený věci, všechno mokrý. To bude ještě tejden!

Druhej den se nezařadíme po bok odvážlivců, který zachraňujou pověst závodu. Vylezlo sluníčko a s ním i davy diváku. To je fakt pech todleto. Ale pro nás je to opravdu nesjízdný. Když se o den později znovu potkáváme s Michalem alias Kudrem v Deštném a ptáme se na nedělní kolo, jeho popis je dost výmluvnej: „Takhle sem se ještě nikdy nebál!“ Takže volíme moudře, loučíme se se všema a vyrážíme jako konvoj do Orliček.

Snad bude duch Javořích hor příští rok milostivější.

Předstartovní výslech. Mám blbě udělanej culík a celou cestu mi tak leze čepice na šošolku!

Velkomašerský pohled na sjezd se skokánkem.

Hromada obětavejch pomocníků na startu, Arnoštek je na ně zase hubatej.

Zaostřeno na šílený očička. V lídru zběsilý oči Podkolenka a Buby, za nima jejich kopie Matylda.

Hýkající Mazel. Naše hnojiště přitahuje diváky.

Rodinné foto - máma s dcerou, otec se synem, bráchové. Jíře někdo ukrad nohy.

Štěstí v cíli.