Šediváčkův long 2026 – když vládne led
- kolator1
- před 4 dny
- Minut čtení: 12
Aktualizováno: před 1 hodinou
Do Deštného v Orličkách letos z domova vyloženě utíkáme. Po sněhu a mrazu dorazila obleva a všechno v okolí proměnila v čistou ledovku. Celej týden před závodama nemůžeme trénovat, některé dny psy ani pustit, aby si nezlámali nohy. Zmizet odsud na sníh bude úleva, takže balíme a frčíme. Tentokrát už se ani nevejdeme do jednoho auta, takže vypravujeme doprovodné vozidlo Žblebuňu, kterou po střechu naložíme žrádlem, slámou, oblečkama... Masakr :D
Na místě nás kupodivu čeká… led. Obleva byla samozřejmě i tady. A pak zase mráz, a to pořádnej. Sněhu tu ale bylo naštěstí výrazně víc než u nás, takže nestihl odtát všechen. Všude kolem je krásně bílo, ve sluníčku se leskne nádherná, totálně ledová krusta, která zapekla všechen sypkej sníh do svých útrob. Krusta, kterou neprošlápneš, anébrž se smýkáš po jejím slizkým vršku. Ukazuje se, že ani skútry povrch toho betonu nenarušej. Jako… co budeme dělat? Na tom se jezdit nedá. V zázemí to vře jak v úle. Nikdo moc neví, co s tím. Pustit závod? Nepustit? Je to bezpečný? Pořežou si psi tlapy? Když jim dáme botičky, vylezou zbavený pomoci drápů po ledu do kopců? Zničíme jim ramena hned první den? Zabijeme se někde v zatáčkách v prudkejch sjezdech?
Hned v neděli po příjezdu se chápeme lopat a jedeme s pomocníkama na trať nahazovat úseky bez sněhu. Chceme vidět z trati co nejvíc, udělat si obrázek, jak to vypadá nahoře. Tam je to samozřejmě výrazně lepší, než dole v zázemí. Ale idylka to není. Aby toho nebylo málo, lesáci si pro lepší dostupnost vyhrnuli dlouhej úsek trati úplně na asfalt. Naštěstí je v záloze i pan traktorista, kterej ochotně sníh navozí a skútry ho pak uplácaj. Operativně se mění ty části tratě, které jsou nesjízdný a padá rozhodnutí pustit závod s omezeným počtem psů. Pro první etapu je povoleno maximálně 8 psů, až si trať osaháme, můžeme si sami říct s kolika jet další dny. Celej večer se tak hospodou nese ta nejzásadnější, stokrát dokola omletá otázka s nádechem zoufalství: „Tak co, s kolika?“
Víťa má připravenou dvanáctku, já osmičku. Po dlouhém rozvažování nakonec volím šest kousků, Víťa osm. Další dny počet nezvyšujeme, jedeme na jistotu.
V pondělí večer je v kostele Sv. Matouše zádušní mše za všechny, kterým Šediváčkův long vstoupil do života a už nejsou mezi námi. Je jich 25. Jen za poslední rok přibyly další tři duše, které už na Šediváka dohlíží jen shora. Matouš má sám o sobě neskutečnou atmosféru, k tomu fotky zemřelých, každý má svojí velkou svíčku, vše dokresluje jen lehké osvětlení. Člověka nemrazí jen z ledového vzduchu. Mši doprovází kytara a zpěvačka, vzpomínka na kamarády probíhá opravdu důstojně. Až to někomu z nich asi přijde až moc a rozhodne se celou akci postrčit jiným směrem. Vrchní kameraman Libor začne hořet. Nejspíš kombinace svíčky a plandavejch kalhot. Ve chvíli, kdy si (nejen já) řikám, že to kadidlo fakt páchne, se vedle mě ozve Víťa na celej kostel: „Twl, ty hoříš!!“ A ujme se hašení Libora, kterýmu v tu chvíli skutečně kalhoty planou plamenem. Strašnej smrad pochází z připálenejch bot. Dušenej smích celým kostelem. Ne, není vhodný se smát. O to víc je situace bizarnější a nutí člověka k totálnímu záchvatu smíchu. Všude kolem tváře schovaný v nákrčnících, třesoucí se ramena, nenápadný otírání slz. Tak.. vlastně je všechno v pořádku. Ale obávám se, že to nevydržim a začnu hýkat nahlas. Tenhle vtípek se někomu z těch nahoře fakt povedl. Rozhodně se mše stala nezapomenutelnou.
Čas v dobré společnosti přefrnkne jako voda a už je tu středa a s ní náš start. Pořadí volíme jako vždycky, já vyrazim první, Víťa po mě a pak si mě na hřebenech dojede.
Úvodní sjezdovku si tentokrát moc neužiju. Obvykle mě po startu obejme kombinace nadšení, se kterým psi vyrazí, a mýho klidu, kdy se ve vteřině uvolní veškerá předstartovní nervozita a na její místo nastoupí klidné soustředění. Tak vnitřní klid se tentokrát fakt nekoná, protože hned jak vyšoupnem nahoru na sjezdovku, čeká nás obávanej sjezd traverzem. Je to šikmo vyklopená louka, kde i při normálním stavu sněhu saně ujíždění bokem a gravitace je neúprosně stahuje do svýho chřtánu. Já je přitom potřebuju udržet při horní hranici louky. No a letos tam není sněhový mantinel, který zdivočelý sáňky aspoň trochu podrží, ale tenká ledová krusta. Už vpředvečer startu si v hlavě procházím, jak to sjet a tvořim plán. Veškerá váha musí jít na horní sanici, každej gram přenesenej na spodní stranu hodí saně okamžitě do smyku. Takže fakt hlubokej podřep na levý noze a pravou decentně přibržďovat dečkou. Fakt decentně, jak se o ní opřeš víc, tak tě ze saní sejme první zmrzlá krtina. Ok. Plán je.
Po průjezdu kolem Matouše začínám traverz vyhlížet. Bohužel před sebou mám pár rychlejch cyklistů, který jsme nestihli předjet na sjezdovce. A jednomu to přesně vyjde, bude najíždět do traverzu pár vteřin přede mnou, abych ho pak neovladatelnejma saněma smetla jak dělová koule. Volám, pak už řvu, abych ho zastavila nahoře. Naštěstí pochopí, že se mnou mu jde o život a pustí mě před sebe. Nechávám moje geniální holčičky v lídru co nejvíc nadjet doleva a až na poslední chvíli je pošlu doprava, dolů. Přes všechny promyšlený plány je prvním pocitem panika. Prvních pár desítek metrů je ostřejším sešupem, kde nabereme pořádnou rychlost. Na nerovným zmrzlym sněhu saně skáčou jak splašená koza a mě pohlcuje jediná myšlenka – tohle fakt na jedný noze nemůžu ustát. A jestli spadnu, tak psi rozhodně nezastaví. Tady opravdu ne.
Za pár vteřin je ale po všem. Skopeček se zvolní, psi taky a my už sjíždíme přijatelnou rychlostí. Že bych to ustála?? Ještě pár dramatických desítek metrů, horní noha v podřepu už hoří, já už to nevydržim... a jsem dole. ÁÁÁ pecka!! Dali jsme to! Teď už jen asi 40 kiláků na kterejch netušim co nás čeká a je to :D Přejedem silnici a následuje ten samej vymrzlej traverz další loukou, ale tentokrát nahoru. To bude v pohodě, to je do kopce. No tak to není v pohodě ani náhodou, saně hodlaj mermomocí putovat ze stráně dolů a psi maj co dělat, aby je udrželi kde maj. Takže opět všechnu váhu na chudáka levou nohu a pravou tentokrát dloubat. Dloubací noha se mi na slizokrustě smeká, při každým dloubnutí mi podjede a saně moc kupředu nepostrčí. Trvá to moc dlouho, noha ve dřepu už je úplně v ohni. Jo, to je tak, když někdo přes celej rok dělá kulový a najednou chce výkony. Konečně dosahujeme lesa a můžeme začít po ledu stoupat kolmo vzhůru. Nohy v ohni měním za plíce v pekle. Bomba :D
Všechno má ale svůj konec a my se vydrápeme do Luisina údolí.
Na třesoucích se nohou si projíždím mírně klesající esíčko a konečně se dostavujou taky ty kladný emoce. Předčasně. V poslední zatáčce je rozlitá obří, teď samozřejmě zmrzlá, louže. Už si nestihnu přibrzdit a saně se řítí smykem rovnou na strom v zatáčce. Jeho kmen mě přitahuje jak magnet a už je téměř nevyhnutelný, že se s nim v dalším okamžiku detailně seznámím nejen zrakem, ale i dotykem. Což zní téměř něžně. Ale až to do toho stromu naperu rychlostí odstředěnýho tenisáku, tak to tak něžný nebude. V poslední vteřině psi saně vytáhnou a srovnaj. Dělily mě centimetry.
Tím moje úvodní srandičky končej a my konečně opouštíme led a poklidně stoupáme na hřeben za skutečným sněhem. Do království zimy, ticha a omrzlejch zakrslejch boroviček.
Dojíždí mě Víťa a už z dálky mi sděluje, že Podkolenka vykastruje. Tupym nožem. Rezavym. Podkolenek je jeho úplně nejvíc nejlepší lídr, že by nějaká chybka? Ukazuje mi roztrženej rukáv bundy. Traverz? Ne, ten zvládli bez problémů, ale na jeho konci se přejíždí ta ona zamrzlá silnice. Tu psi musí přeběhnout napříč a dát se doleva na další louku. Podkolenek chtěl po silnici, Víťa ho posílá doleva na louku, Podkolda teda upraví směr, Víťa na saních taky… a na poslední chvíli si to Mistr Podkožka rozmyslí a stočí to zpátky doprava na silnici. Piruetu, kterou saně udělaj, už nemůže ustát ani Velkomašer a jde k zemi. Na totálně ledovatý silnici není psy jak zpomalit, ty si po ní vesele frčej a táhnou svýho kapitána za sebou v pozici „na Supermana“. Až do míst, kde je aspoň trošička sněhu a Víťa si může pod sebe narvat kotvu a tim zastavit.
Vtipný je, že před startem Víťa asi půl hodiny laboroval, jakou si vezme bundu. Slušnou závodní, normální tahací nebo nechutnej santusáckej hadr obalenej bahnem? Hlasuju pro první dvě varianty. Velkomašer se přesto nemůže rozhodnout a v předstartovní nervozitě mě dohání k šílenství (výběru bundy samozřejmě předcházelo detailní rozhodování stran ponožek, nákrčníku, mikiny, čepice… a pak že ženská se neumí oblíknout!). Nakonec nepřekvapivě volí santushadr, kterej je přece tak pohodlnej. Teď mi vítězoslavně ukazuje rozervanej rukáv, kterej na tomhle módním kousku nebolí (o rameni pod ním se to říct nedá). Resp. neželí ho v tuhle chvíli, než mu doma dojde, že „TO“ už mu fakt zašívat nebudu.
Dnešní úvodní etapa má 41 kilometrů a uteče jak nic. Přenádherný horní partie si neužívám tak, jak by si zasloužily, protože pořád musím myslet na to, co za srandy nám zledovatělej povrch ještě přinese. Naštěstí se pořadatelům podařilo všechno natrasovat tak, že nás žádnej průšvih nečeká. Všechny zatáčky se dají vybrat, všechny sjezdy jsou kočírovatelný. Ale není to zadarmo, člověk musí bejt furt ve střehu a já na spoustě míst potřebuju užívat veškerýho mýho umu sáňkařskýho, abych to ustála. A všichni víme, že toho umu zatim teda moc neni. Takže dojíždim úplně vyždímaná, namoženej snad každej sval v těle. Nohy, záda, břicho, ruce… jak z hadrů. Zato mozek se koupe v rauši z přežití.
Večer máme možnost nabytý endorfiny vypustit s kapelou Wild West, která letos hrála na Šediváčku už po dvacátýpátý. Nakonec tancuje celá hospoda a žádná Bejby nesedí v koutě. Asi málokde jinde je k vidění tolik tanečníků v tlustejch obřích sněhobotách. Teplota stoupá a dělá svoje, takže postupně dochází k odhazování buf. Čuňačinky zajdou tak daleko, že si dokonce Velký Pavel (řed. závodu) sundá i svůj obligátní šátek z hlavy!
Druhý závodní den nás čeká nejdelší etapa – nejdřív 20 kilometrů na restart, tam dvě hodiny povinná pauza a pak dalších 28 kilásků domů. Všechno už je oproti včerejšku poklidnější a na restart dojedeme jak nic, až mi to přijde podivně krátký. Kousek před odpočinkovou loukou si nás prověří sjezd zledovatělým esíčkem. Průjezd připomíná obří slalom a někteří to berou od pangejtu k pangejtu. Já díky řetízkům, který si můžu za jízdy shodit pod sanice, projíždím tuhle pastičku jen se zvýšenou tepovkou.
Na restartu se ňufkám samozřejmě nelíbí. Sice je tam nádherně, sluníčko krásně hřeje, psi jsou zababušený v oblečkách, ale stejně – bez slámy si do sněhu lehnout nechtěj a tak většina z nich celou pauzu útrpně prostojí. Všichni se ale s chutí napijou teplý polívky, takže víme, že jsou v pořádku.
Z restartu stoupáme vražednou sjezdovkou zpátky na vrcholky. Nahoře vládne dokonalá zima, dneska se počasí fakt snaží. Modrá obloha, sluníčko, sníh, spokojený psi. Víc toho ke štěstí nepotřebujem.
Třetí den je ve znamení odjezdu na bivak – z etapy se nevracíme do zázemí, ale po 44 kilometrech dojedeme na místo bivaku, tady se psama přespíme venku na louce a další ráno se vrátíme poslední etapou zpátky domů.
Víťovi přes noc opuchlo jeho problémový koleno a bolí ho jak čert. Ono ho teda bolí celou dobu, ale sešněroval ho do ortézy a nějak to šlo. Po dvou dnech odrážení se (a podkluzování) na ledu už to nejde. Koleno se odmítá do ortézy vejít a škrtí tim žíly. Bolest mu jde celým lejtkem až do kotníku, což zavání průšvihem. Celou noc laboruje co s tím. Jet, nejet? Když nebude dneska startovat, tak pro něj závod končí. Psi jsou naprosto v pohodě a taky se mu nechce mě nechávat jet samotnou na bivak. Ale asi to nestojí za to, zadělat si na ještě větší problém. Dalším faktem je, že když odjedeme oba, zůstane tu na venčení 11 psů. S nima i háravka v nejlepším. Sice jsme si domluvili celou skupinu strašně hodnejch venčičů, ale přece jenom, tohle už je moc. Díky tomu, že startujeme s menšíma týmama než jsme počítali, tu bude zůstávat o 6 psů víc. Takže místo pěti hodnejch důchodců tu bude dalších banda výtržníků nadupanejch energií. Suma sumárum pro všechny bude nejbezpečnější, když naší pomyslnou rodinnou vlajku převezmu já a Víťa se ujme role hendlera.
Vyrážím sama a odre je jediný: „Jenom nic nevyveď“.
Já?? Jak bych mohla… :D
Startuju první z celýho závodního pole a přede mnou není nikdo a nic. Sluníčko je dneska schovaný v potemnělý obloze, všude je ticho, chybí i fandící běžkaři. Kloužeme si krajinou a přichází ten známej pocit neskutečna. Jsme tu dočista sami, tak malý a zároveň tu projíždíme jako páni. Okolní život zůstal někde dole, není, neexistuje. Jen já, saně a psi. Jo, tenhle stav si lze navodit i v Orličkách, nemusíte pro něj do Himalájí :D. Úkol splnim a nic nevyvedu. Psi poslouchaj a zatáčej na myšlenku. Trať je dneska mnohem míň ledovatá, je posypaná tenkou vrstvou krupice, takže se sáňky líp ovládaj. I neoblíbenej úsek zmrzlou traktorovou kolej je dneska zábavnej, povrch je výrazně lepší a já si poprvé tohle místo užívám a bavím se ovládáním saní ve výmolech a výkrutech.
Na bivak dorážíme přesně po 3 hodinách, pecka!
Na místě je spousta volnejch pomocníků, který se mě hned ujímaj. Sněhu je tu podstatně míň než ochotnejch rukou, takže nejdřív zatloukáme kolíky do ledu a zmrzlý země, aby mi pesani i se saněma někam neodpochodovali. Protože kotvy v tý ledový krustičce nedržej. Když jsou psi zajištěný proti samovýletu, dostávaj svoje tlustooblečky a hromady slámy. Ohřívám jim vodu a vybaluju dovezený žrádlo. Všichni se s chutí nacpou horkýho mišmaše a pak sebou říznou do slámy a chrní. To je teprve potvrzení, že jsou všichni v pořádku a zítra budou moct běžet dál. Super, konečně to ze mě všechno opadá a já se můžu začít radovat. Stavím si stan a vybaluju hromadu teplýho oblečení s lehkou myslí, že teď už to dopadne. Večer trávíme v konírně, kde je sice venkovní teplota, ale taky je tu horkej čaj a rum a griotka a guláš. Všichni jsou veselé mysli a brzo přichází na řadu kytary a housle. Příjemně unavení zalejzáme do spacáků kolem půlnoci.
V základním táboře mezitím probíhá oslava narozenin hlavního traťovýho komisaře Prcka. Jejich večer je nakonec náročnější než náš na bivaku, díky čemuž se novopečenej hendler alias „HH“ (hendikepovaná hovnosběrka) se svojí rolí rychle ztotožňuje a prohlašuje, že už nebude závodit. Tak určitě. Jsem ráda, že neseděl sám smutnej v autě a neronil slzy že nemůže jet, ale zase vocaď pocaď!
Ráno před poslední etapou je ve znamení budíku na 5:00, vykopat se z teplýho spacáku ven do tý kosy, ohřát psům vodu, napojit. Sbalit stan a všechny věci, shrabat slámu, násilím odebrat psům oblečky, zapřáhnout a v 7 hodin vyrážíme. Vtipnou vložku tvoří dobejvání kolíků ze zmrzlý země. Jeden nade mnou vyhrává a radši se láme v půlce, než aby povolil a vylez ven. Jsem na tom o dost líp než jinej chudák, kterej svůj boj prohrál a stan z kolíků prostě vyrval, nedobytný mrchy v zemi nechaje.
Daří se mi držet plánu a startuju zase mezi prvníma. Chci se vyhnout mumrajům v úzkých místech, který budou po startu nebezpečný. Úvodní stoupání loukou profrknem jak nic, odpočinutý psi radostně točí nožičkama ostošest. Záhy přichází krátkej intenzivní sjezd k Zámečku. Už jsme ho jeli dvakrát, je to sice prudký, ale nechalo se to bezpečně sjet. Takže žádný obavy nepanujou. Přeskočíme muldu na vršku, shazuju řetízky… a regulerně letíme. Stihnu jenom vytřeštit oči, křečovitě se chytnou saní a hlavou proudí jediná myšlenka – drž se a nepadej!!! Večerní omrzlice opět vytvořila na sněhu ledovej sliz, kterej je dokonale hladkej. Nabíráme rychlost světla. Vzpomenu si na Velkomašerovu hlášku „s řetízkama je to v pohodě, ty ti vemou všechno“. Jo, ale to se musí dotýkat země!! Naštěstí sjezd není dlouhej a je rovnej. Takže se skutečně stačí jenom udržet a je to. Uf.
Mastíme dál. Vybavuju si mapu a dochází mi, že tudy pojedeme dneska ještě jednou. To chceš.
Po pár kilometrech začne stávkovat matador Libor. Běží v lídru s Jiřinkou a přesto, že byl ráno nadupanej, veselej a ještě Jířu sexuálně obtěžoval, tak se mu najednou přestane chtít řídit. Co naděláš, do hlavy mu nevidíš. Zastavuju a dávám ho do druhý řady místo Doubinky. Doubravka jde dopředu, poprvé v životě bude řídit. Je jí dvacet měsíců a jsou to její druhý závody. Do lídru jsem jí chtěla zkusit až na jaře, v klídku doma, s těžkou károu. No člověk míní, Libor mění. Vyčůranej mazák je v druhý řadě naprosto spokojenej, nemá žádnej fyzickej problém a maká na 100%. Jenom už se mu prostě nechtělo kormidlovat. Doubík je vepředu s Jířou ve svým živlu. Konečně je tempo na ní! A dupe. A dupe. Žádný trapný klusání, tady se bude cválat! Díky jejímu nadšení proletíme dnešních 34 kilometrů za dvě hodiny. Do cíle dojíždím totálně na obláčku, neskutečně hrdá na celej tým, ale dneska hlavně na ty dvě nejmenší holčičky vepředu.
Trať měla dohromady 167 kilometrů, proběhli jsme jí dokupy za 11 hodin a vyhráli jak naší kategorii malejch týmů (do 6 psů), tak po odstoupení Víti i kategorii velkejch týmů (7 až 12 psů). Ňufinky si právem odváží titul mistrů ČR v longu.
Jiřinka, pejsek kterej přežil (ve 3 týdnech života byla víc mrtvá než živá a šance na život byly minimální), odřídila všechny 4 etapy bez jedinýho zaváhání. Je to můj maličkatej velkej borec.
Za celej náš cirkus chci moc poděkovat organizačnímu týmu a všem pomocníkům za neskutečný nasazení. Vymyslet a připravit životu bezpečnou trasu byl letos fakt oříšek, v průběhu závodu se trať operativně měnila, dohazovala dalším a dalším sněhem, zas a znova skútrovala a rolbovala, aby byla ve zdraví sjízdná. To všechno za neustálého řešení kudy může závod vést a kudy ne, protože se samozřejmě musíme držet jen na povolených cestách. Když nás v sobotu v úplně posledním nebezpečným sjezdu čekal celej špalír pomocníků s traťovým komisařem Prckem v čele, bylo to až dojemný překvápko.
A poslední, nemenší dík letí našim sponzorům: Bioveta a.s. a VP Agro s.r.o.
Díky, že v tom běháte s náma.
Komentáře