První letošní bahnobraní – Reingers 2025

Pro první porci bahna letošní sezóny jsme si zajeli do oblíbeného rakouského Reingers. Cestou jsme opět spojili příjemné s užitečným a nezapomněli navštívit i pověstnou jindřichohradeckou benzínku napojenou na trubky z Fruko Schulze. Zásoba bramborového džusu na zimu tedy zajištěna.

V předchozích letech jsme se jezdili do Rakouska dospat, tahle krásná tradice se nám ale pokazila, začali tam jezdit lidi. Takže po společenském večeru nebyl ranní budík o půl sedmý nic moc.

V předpovědi jsme měli naplánovaný déšť od devíti do jedenácti. Víťa startuje v 9, je o půl 10, krásně nám to vyjde :D Tak to vyšlo ještě o něco hezčejc, v osm je mašerák a chvíli po něm už začíná pršet. Veškerá příprava ke startu tak probíhá v dešti. Na start už Víťu vedu ve slejváku. Naštěstí je to hodně jednoduchá akce, rakouskej tým organizátorů už to má zmáklý a Víťovi automaticky přidělujou vlastního řidiče se čtyřkolkou. Ten je se svojí gáží jedno pivo/den naprosto spokojenej a naše zběsilý ňufky nemaj šanci cestou na start něco vymyslet. Ok, Velkomašer je odstartovanej, klušu zpátky si připravit svoje stádečko.

Všechno už mám durch mokrý, a to se teprve jdu převlíkat do závodního. Minuty běží, všechno ale klape jak na drátkách, takže po všeobecným spěchu se dostavuje ten debilní moment vzduchoprázda – kára i šňůry připravený, psi oblečený do postrojů, já v závodních sexy elesťákách, v helmě a brejlích  - a v hustým dešti nehnutě stojím uprostřed všeobecný horečný činnosti a zírám na hodinky. Z helmy mi na ně kape voda. Mám dvě minuty než začnu zapřahat. Je blbost to uspíšit, psi budou skákat a řvát zapřažený ve šňůrách, nebo se budou totálně šťavit na startu a snažit se vyrazit na trať dřív. Prostě musim počkat. A tak tam stojím, „jako blázen v teplým dešti…“ ne, je pár stupňů nad nulou, fakt to není letní deštík. Konečně se hodinky smilovaly. Pomocníčci doráží přesně na čas, Lucka už si zkušeně sedá na káru coby závaží, Zdenda mi vede holky v lídru. Ještě půjčuju Lucce pod zadek pytel, na káře se stihnul na vaku vytvořit rybníček. Tak ať si nemusí sedat přímo do něj. Psi jsou při prvním startu sezóny klasicky hysterický, nutím Lucku počkat na káře do posledních vteřin, dost se bojí že pojede se mnou. No chvílema to tak vypadá, rvu rydlo do země co to dá, až mě nohy bolí, ale stejně se kousek po kousku suneme startovní čáře blíž, než je záhodno. Nakonec se smiluje i časomíra a můžeme vyrazit.

Dál už je jenom bahno. 16 kilometrů bahna. Mám na káře vepředu nový kola. Jsou super, maj veliký drapáky, takže pěkně drží v zatáčkách. No a evidentně taky pěkně odhazujou bahno vzad.

Psi předvedou naprosto perfektní výkon, díky chladu jim to běží naprosto excelentně, jenom mě umrzaju v probahněnej rukavicích ruce. A teče mi z nosu. Tak jako můžu si tu nudli utřít tim kusem bahna, co teď tvoří moje ruce. Taky to cestou párkrát zkusim, ale není to nic moc. Na pověstných kořenech kousek před cílem už mám co dělat, abych udržela na drncácích řídítka v rukách, jak je mám zmrzlý. Ale to jde všechno stranou, člověk si to uvědomuje jenom tak někde na okraji, v koutku. Protože celej mozek se ráchá v euforii, jak nám to pěkně běží. Psi krásně poslouchaj, ve všech sjezdech a klouzavejch zatáčkách na moje požádání hezky přibrzdí, aby pak po průjezdu zase vystřelili. Jízda je to úplně krásně učesaná, bezpečná, žádný drama, žádný ježdění kam nemáme, zároveň ale energie ze psů jen cáká a pořád mají z čeho brát. Pocitově jedna z našich doteď nejlepších jízd vůbec.

Víťa je na tom úplně stejně, velkej tým běžel taky jak podle šablonky, jen teda zase o 5 minut rychlejš než my. Velkou radost má hlavně z Gerdy, ta po špatnejch závodních zkušenostech u předchozího majitele byla na závodech hodně nejistá a nezávodila ráda. Dneska se to ale zlomilo a naše bílé monstrum odbušilo celou trať jak kdyby žádnej problém nikdy nebyl. Super.

Míň super je stav, ve kterým se po dojezdu nacházím. Bahno mam i v uších. Všechno musím svlíknout už před autem, takhle dovnitř nemůžu. Ale teď přichází to blaho č. 2 (když už odplouvaj závodní endorfiny a dává se do mě příííšerná zima) – horká vana. Výhoda toho, že startuju a tudíž i dojíždim půl hodiny po Víťovi. Vana je připravená. Chybí jen kačenka. K tomu horkej čaj, teplý jídlo.. a náš mikrosvět uvnitř auta je nejkrásnějším místem na zemi. Bláto z vlasů mi teda vypadává ještě nějakej čas.

Odpoledne se udělá krásně, u všech aut to vypadá stejně – ve větru se všude třepetají blátem obalený věci, jak tibetský praporky.

V neděli krásný počasí pokračuje, takže během závodu i vidim trať. Je nádherně, na kochačku super, pro psy už míň. Těm je po včerejšku samozřejmě vedro. Ale co, tak prostě jedeme pomalejš, jedeme tak beztak všichni.

Od sousedů si tak odvážíme nejen pytle narvaný špinavejma věcma, ale taky dvě první místa. Bylo to zase moc fajn.