top of page

Šediváčkův long 2024 - když extrém, tak extrém



Byla nebyla jedna zima. Spíš teda nebyla než byla. Půlka ledna, všude vůkol jen led a zmrzlý bahno. Sem tam poprašek přemrzlýho sněhu. Je tejden před startem letošního Šediváčkova longu (který má přívlastek Extrémní závod) a my odklopýtáme poslední trénink. Pak na zbytky sněhu zaprší a znovu to zmrzne. Tím u nás doma končí jakákoliv šance na další trénování. Jako drtivá většina přihlásivších se na Šediváka stále dokola třeme aladiny a snažíme se z nejrůznějších předpovědí počasí vymáčknout něco pozitivního. Zkoušíme co hodinu tři různý předpovědi a nic. Všude to samý – do neděle jsme na ledu, pak začne pršet. Ze setrvačnosti balíme, doděláváme auto a poněkud demoralizovaně se chystáme. Já u toho teda dost nadávám, protože letošní plán startovat s 19 psama (Víťa s 11 a já s 8) je sice fajn, ale připravit všechno pro 19 závodících psů je pro mě celkem masakr (zbylé 2 dvojice důchodců a štěňat samozřejmě jedou taky). Všechno musí být 2x a řadu věcí potřebujeme mít pro oba náhradních (šňůry, postroje, obojky), k tomu přihoďte věci na bivak pro dva týmy.. a je z toho monstrózní velehromada krámů. Jenom sbalit oblečky si žádá obří loďák a trekovej 70l batoh. Snacky jsem chystala po večerech už 2 tejdny dopředu, mám 60 bombónků, není to málo?


Vzhledem k předpovědi se nakonec rozhodneme jet už v neděli. To má být krásně, v pondělí na led začne pršet. To už bysme krz ledovku nemuseli odjet nikam a nakládat psy v dešti je taky naprd. Skutečně v neděli odpoledne nasedáme do auta a celej cirkus na kolečkách se dává do pohybu. My dva, 23 psů, dvoje saně, auto narvaný věcma k prasknutí, krmení na tejden... Upadám do paralýzy, určitě jsme zapomněli něco zásadního. Trvá mi dobře 20 minut, než jsem schopná se přestat nervovat co nemáme. (Nakonec jsem přece jenom něco zapomněla – hořčici a kečup k párkům :D Jinak jsme měli všechno.)


Po příjezdu do Jedlové jsme mile překvapeni přítomností sněhu :D I na parkovišti je ho „docela dost“ (člověk už si odvyknul na závěje). Teda, není ho zas tak moc, aby v něm držely zapíchnutý tyčky od oplůtku a zem pod ním je totálně zmrzlá. Takže první sranda tohohle týdne je instalace psího oplocení, kdy Víťa musí pro každou tyčku navrtat do země díry. Těžko říct, co ho přimělo vzít si s sebou k akušce i vrták, ale od teď už ho asi budem vozit pořád. Pesani ubytovaní, vyvenčení, nakrmení, jdeme okusit první z mnoha, mnoha, mnoha jídel tohoto týdne na Kristýně. Hned první večer se rozvine v příjemný dýchánek a tak tomu zůstane už po celý zbytek týhle luxusní dovolený. (Slovo luxusní je na místě, částka na konečném, týdenním lístku je toho důkazem.) Další dva dny se nesou v duchu předstartovních radovánek a sledování předpovědí počasí. Musí to klapnout, vždycky to klapne, ten plánovaný déšť se na poslední chvíli určitě změní ve sněžení.


V úterý v podvečer je tradiční zahájení celýho závodu a start 1. etapy na trase 300 km. My jsme přihlášení na trasu dlouhou celkem 200 km, náš start je teda až zítra. Během odpoledne se ale kolem stolu začne šířit myšlenka – předpověď počasí pořád trvá na středeční zvrhlosti v podobě vytrvalého deště a +6 stupňů. Bohužel se dá předpokládat, že až do soboty po vrcholcích kroužit nebudeme, protože nebude po čem. Nebude lepší přehlásit se na 300 km a vystartovat už dneska večer, kdy je sníh ještě mezi námi? S touhle myšlenkou potkáváme Velkého Pavla (Ředitele). Odpověď má dost stručnou: „Vy dva? Ne.“ A je to. Nakonec to rozvede. V závěru trasy je to ledovatý a potmě to bude o to nebezpečnější, s většími akčnějšími týmy je lepší počkat na zítra na světlo. Ok, vlastně nám vůbec nevadí jít si užít ještě večer v suchu a teple chalupy. Jdeme se zúčastnit zahájení, je to jako vždy... mediální. Česká televize má přímý přenos do večerních Událostí, natáčí tu D-TV, videa v průběhu závodu pořizuje i Rychnovský deník a další. Články a fotoreportáže pak vycházejí na iDNES, v Lidovkách, v Deníku.. jsme všude :D.  


Přichází středa ráno a s ní náš start. Oba startujeme po půl 11, od rána prší. Sníh všude kolem se za ty dva dny proměnil v led, na kterém teď stojí voda. Někde jsou na ledu takové louže, že v nich úplně v pohodě vyplachuju kýble. Úsek od auta na start je hodně těžko překonatelný pěšky, i v těch nejgumovějších botách. Pro přesun obou spřežení by to chtělo ňákej plán… Já volím stejnej plán jako loni, kterej se jmenuje Honza. Ten, když si mi se svejma dvouma metrama vejšky stoupne na saně, tak už si ňufky v pohodě odvedu. Víťa má dva pomocníky a cestou brzdí všim co se dá – dečkou (do který si naštěstí přímo pro tenhle podnik instaloval nový osmičkový šrouby), rydlem, řetízkama a nakonec i kotvou.

Na startu si s Honzou měníme pozice, jdu si stoupnout na saně i on mi jde ke psům. Přesto, že stojíme kolmo do sjezdovky, tak mě psi popovážejí – na zbytcích sněhu není do čeho pořádně zabrzdit. Nastává pro mě dost komickej moment - Honza mi ležérně přišlápne rydlo – a psi stojí. Ptá se mě „hele a je ti jasný, že TY nemáš šanci je ubrzdit?“ – „No, to asi ne.“  „A bojíš se?“  „No, asi jo.“

Budu muset přibrat.


Ještě posledního lepana Arnoštovi, kterej po týdnu bez běhání propadá předstartovní hysterii a frčíme. Psům je úplně jedno, že je startovní sjezdovka zledovatělá. Snad maj mačky nebo co. Každopádně jí vyletí jak nic a já jenom doufám, že jim to trochu upustilo páru. Nad sjezdovkou nás čeká pro letošek nejslavnější část – první obří louže a za ní stoupání po čistém ledu. Fotografové se válí na zemi v ledové tříšti a loví ty nejlepší záběry, které při průjezdu cákající vodou hojně poskytujeme.

Psi se úvodním stoupáním uklidní a můj lehce obávanej traverz sjedem v pohodě – loni jsem to tu měla jen tak tak, abych nepokosila značky. Letos je to v pohodě, někdo už většinu skosil přede mnou.  Takže už je saněma přejíždím ležící a nemusim mít špatný svědomí, že jsem to byla já. Bohužel se uklidním až moc. Vyjedem na úplně zledovatělou cestu a já si v mlze a soustředění nevšimnu, že se po ní letos nejede a značku pro odbočení na louku minu bez povšimnutí. Psi to rozfrčí po ledu a vzápětí se proti mně objeví auta zaparkovaný přes celou cestu. Následuje řádka sprostých, fakt sprostých slov. Zároveň mi dochází, že jedu blbě, že by tam ta auta jinak nebyla. Ale už s tím nemůžu nic dělat, psi v mírném sjezdu okamžitě nabírají rychlost a já na čistém ledu nemám šanci je zastavit. Mydlíme si to rovnou proti jednomu z aut. Psi ho v nezměněné rychlosti natěsno míjí a naštěstí si saně natáhnou za sebou tak, že nevezmu ani zrcátko. Kus za autama je trochu sněhu, kde se mi daří zastavit. Zmateně se rozhlížím, kam jsme to proboha měli jet. Na louce pode mnou je jakási kolej.. ale nikdo tam. V mlze ale vidim velký kulový. Pak naštěstí zahlídnu na louce nad náma jednoho z bikeristů. Super. Pokusím se holkám v lídru vysvětlit, že to mají vzít hlubočákem kolmo vzhůru, pak přes kamenitou mez mezi stromama no a pak už budem správně. Holčičky na to mají jinej názor a velmi rychle upraví kurz zpátky po ledovatý cestě. Zpátky proti autům. Takže auta podruhý. Podruhý bez škrábance, to už je malej zázrak. Ještě chvilku trvá, než se se psama domluvíme, kam že to pojedem. Vyžaduje to v jednom momentě zahození saní za strom (to když se opět vesele rozjedeme rychlobruslením proti autům, potřetí už fakt ne!!) a následnou výpomoc okolojedoucích bikeristů, kteří konečně Štěpánce s Jiřinkou naznačí, kudy mají běžet. Humornosti celý situaci dodává moment, kdy se na konci louky napojíme na tu samou cestu, kousek za autama. Bože já jsem fakt debil. Pak už je to vlastně nuda :D


Víťa, startující za mnou, v mezičase mého projíždění se sem tam po ledocestě projel, v mlze nic netuše, že mě právě předjel. Jsme domluvení, že si mě někde nahoře chytne a pak už pojedeme zase spolu. Takže Víťa za náma pílí a pílí, chytit mě nemůže. Po čase už si říká, co ta holka bláznivá blbne, jede moc rychle, vždyť si zkaší psy. Až zhruba v polovině trasy se od pomocníků dozvídá, že mě nemá před sebou. Konečně se navzájem dovoláme a jede dál každý sám, má na mě přes 20 minut náskok.

 

Víceméně celou cestu prší. Jakmile vystoupáme na hřeben, jedeme pěkně po sněhu. Sníh je ale postupem času čím dál mokřejší a psi se boří. V mým týmu to odnáší hlavně Jiřinka, která je nejmenší pejsek z nejmenších a Knedlík, kterej je naopak velikej a oba mají tu smůlu, že se často dostávají mimo stopu zpevněnou skútrem. Přesto minimálně do poloviny tratě všichni běží s obrovským nadšením, sjezdy jsou adrenalinové a musím jim přibržďovat i do kopce, aby se neuhnali. Někde za půlkou nás chytá prudkej déšť a vichr. Chvílema to fouká tak, že mi to odhazuje saně bokem. Vedoucí holčičky slejvák nasere. Štěpánka s Jiřinkou, maminka s dcerou, se nezapřou, obě nesnáší déšť a v ošklivým počasí odmítají vylézt i z boudy. Jsou nevrlé.

Když obkroužíme všechny vrcholky a projedeme se po rolbovaných magistrálách, začínáme klesat zpátky do reality. Tj. do louží, krtinců a vody na ledu. To už je na holky moc a obě nasazujou silně nespokojenej mód. Klušou sice spořádaně, pravidelně pořád vpřed, nezastavujou, necouraj se… ale ani nezrychlí. Zbytek týmu se jim přizpůsobí a svorně si.. kluše. Pomalu. Nasraně. Nejsem vůbec na takové netempo zvyklá a jsem z toho dost rozvrkočená. Nevím, jak psy přimět k rychlejšímu přesunu, ať v tom hnusu nemusí být tak dlouho. Jsou fyzicky naprosto v pořádku, do kopců zabírají naprosto standartně, nikdo nevykazuje známky nějaké přílišné únavy.. ale ani jakéhokoliv nadšení. Jsem přesvědčená, že jedeme už aspoň tisíc let a upadám z té neradosti psů do deprese. Na druhou stranu – jen díky jejich zpruzenosti teď tohle píšu. Závěr je opravdu hodně ledový a nesněhový, místy vedu saně lesem po kamení a kořenech, místy jedeme po holém zrcadle, místy po krtincích a trávě. Kdyby byli mazánci jen o něco radostnější, tak se tam někde zabijeme. Ale naštěstí nejsou, takže si to sjedu jako pán naprosto bezpečně. Po téměř pěti hodinách se vyloupneme zpátky na louce u kostela. Cíl už není dole pod sjezdovkou, ale nahoře na jejím vrcholku. Trochu mě to znejistí. Proč? V cíli mě čeká uvítání a otázka, které psy chci odepnou. Proč?? Nechávám si vycvaknout zádovky největších Bembošků. Otrlá časomíra mi přeje hodně štěstí při dojezdu k autu. Proč???

Psi se vesele rozcválají vstříc sjezdovce. Není na ní sníh. Shazuju řetízky, zatláčím dečku do té bahno-ledo-kaše pode mnou co to dá a přesto zrychlujeme víc, než je mi libo. Nakonec to nějak dobrzdím, ani nevím jak. V místě původního startu/cíle rozjařené družstvo ukecám do kroku s tím, že už je fakt konec a bez dramat dojedem k autu. Očekávám, že Víťa už je tady několik hodin a má za sebou minimálně koupel a večeři. Prdlajs, dojel něco přes 20 minut přede mnou. Koukám jak puk, vždyť jsem se šourali úplně nemístně.


Velkýmu týmu to sice standartně běželo o fous rychlejš než nám, ale propadání se v mokrém sněhu si vybralo svojí daň i u nich. Navíc se připojilo Víťovo koleno, který si urval na konci listopadu. Vůbec se vlastně nevědělo, co s ním tahle legrace udělá. Doma jsme na saních jezdili do půlky prosince, to ho koleno bolelo, ale dalo se to. Jenže jezdíme po rovinkách, lážo plážo s klienty, žádný skopičiny. No a že těch skopičin dneska bylo! Sjezdy v mokrým sněhu, kterej mezi člověkem a saněma vytvářel hned několik sněhuláků najednou a dost znemožňoval účinný brždění, akrobacie na ledě, propadání se při odrazu o několik stop níž.. Taky se ukáže, že si svojí chabrusáckou nohou vůbec nemůže odkopnout sníh ze sanice, takže celou cestu stojí dosti nestabilně na umrzlejch utemovanejch zmrazkách. Když chce alespoň v těch nejprudších stoupáních psům pomoct, koleno vyhlásí naprostou nekompatibilitu s bořením se do sněhu. Takže mu nezbývá než trpně stát na saních a psům vůbec nepomoct. To se podepíše na těch největších silovejch dříčích – barevných bratrech. A tak se poslední část jejich cesty nese v duchu taxikaření - nakládání psů do vaku a vykládání a nakládání.. Nejdřív přichází na řadu klasicky Mazel, který se strhá vždycky první. Chvilku se spokojeně veze, pak únavu začne hlásit Lojza. Mazel putuje ven, Lojza dovnitř. Nakazí se Čertík a chce se taky svézt. Probíhá další výměna, to všechno v terénu, kde se opravdu nedá kotvit. Když se znovu veze Mazel, začíná po vaku pokukovat i poslední brácha Bertík. To už mu Víťa prostě zakazuje. Mazel si odfoukne a začne se z vaku drát ven opět v tý nejmíň vhodný chvíli, v místech, kde se opravdu nedá zastavit. Takže na čistém ledu Víťa válčí nejen se svojí nemožností se po kluzišti pohybovat, se saněma, který nejsou zrovna moc ovladatelný a navíc i s Mazlem, kterej prostě vystupuje. Nakonec tenhle vachrlatej cirkus přeci jen doráží na poslední kontrolu k Zámečku, kde díky pomocníkům instaluje Mazla zpátky do spřežení, dlouze se posilní čajem, rumem a koláčem, pokecá s Honzinem a pomocníkama… a do cíle doráží o 3 minuty za vítězem :D Naštěstí živý a zdravý, což byl asi jedinej cíl všech účastníků zájezdu. Přežili jsme to!! (Aby tomu dal grády tak poté, co elegantně a ležérně sjede holou sjezdovku, tak se rozmázne na ledu pár metrů od auta a nechává se tahat po parkovišti s nohou zaseklou pod saněma.)


Já jsem nakonec vyrazila se sedmi psama a Víťa s deseti. Ukázalo se to jako optimální počet, máme 2. a 3. nejrychlejší čas ze všech 65 týmů co vyrazily na trať, stejné problémy jako my řešili v průběhu závodu úplně všichni.


Další etapy už se ruší, druhý den ráno je rozhodnuto – sníh nás dole opustil úplně. Na hřebenech ještě je, proto se zbytek závodu vyhlašuje jako tréninkový kemp. Většina z nás zůstává do pátku a pokračuje v započaté zábavě. Na středeční večer je objednaná tradiční kapela, která na jeden večer vystřídá naše vlastní hudební uskupení ve složení Bořek, Jůla, Lukáš a Víťa. K téhle sehrané závodní čtveřičce, která nás svojí produkcí oblažuje téměř na všech společnejch akcích, se přidává skvěle zpívající a hrající Háňa Prcková. Chybět nemůžou dvorní zpěváci a textaři Honzin s Hospříkem. Všechny večery se tak nesou ve znamení kultury. Tu na další levl posunuje každoroční čtvrteční soutěž zázvorovic.


Byl to skvělej tejden, plnej jídla, dobrýho pití a zážitků. Zázemí na chatě Kristýna je úžasný, rodinný a člověk se tam chce vracet a trávit tam čas a utrácet peníze. Zážitků bylo tolik, že se jima můžem hrabat ještě v srpnu :D


Nepopsatelnou pro mě zůstává zásluha organizátorů a pomocníků. V takhle neodhadnutelném počasí připravit velkej sněhovej závod, s ohledem na všechny vnější okolnosti, si neumím představit a domyslet do všech konců. Od měsíců příprav až po ty nekonečné hodiny v dešti na trati. Obava o závodníky, snaha o maximální udržení sjízdnosti tratě, neskutečné moře práce a zodpovědnosti. Zkrátka – děkujeme. Těžko to vyjádřit slovy. Připíjíme na vás.


A obrovské díky patří všem, co nám pomáhali jak při vlastním závodě tak celoročně mimo něj – firmám Bioveta, VP Agro, Trimm a za hezké ceny Zero DC. Bez vás by to bylo těžký 😊



Matouš v pondělí



Průjezd kaší



Úklid bobků, naše zákoutí v pondělí



Ledové stoupání



Sáňky se chystaj na zítřejší akci



Čekačka před startem.



Předstartovní soustředění



Venčení



První louže. O 57 km později mi to už bude dost jedno.



Luisino údolí



Arnoštek je megadůležitej



Přeprava na start



Naše zákoutí ve čtvrtek



Přežili!






Doma sušíme :)




287 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page