
Tak letos, pánové a dámy, na Šediváka rozhodně natrénujeme! Ta marnost předchozích ročníků se nesmí opakovat. V předchozích dvou letech jsme s naší účastí na dlouhý trati nepočítali, vzhledem k vývoji počasí. A přesto, že to nakonec zvládli, v průběhu to bylo sakra znát, že psům ty kilometry chybí. Tentokrát to bude jízda jak má bejt!
Září dobrý, říjen taky. Listopad už jedeme těžce na morál, ale to asi každej. Tří hodinový tréninky v bahně, dešti, tmě, zimě... ty prostě netěší nikoho. Ale držíme se, minimalizujeme výmluvy proč nejít a jezdíme. Nadáváme, vzájemně si foukáme bebínka na fejsbuku, utěšujeme se, že se v tom bordelu ráchá každej.. a jezdíme. Víťa vyhrožuje, že pude do kondice i on. No takovejch výhrůžek už tady bylo. Jeho snaze o zeštíhlení zasadí fatální ránu vyzkoušení si závodních zimních kalhot. Zoufale mi volá do práce.
"Je to v prdeli!!! Všechno je špatně!!"
"Proboha co??"
"Mě sou ty kalhoty malý!!!!!!! Úplně malý, ani si je nenatáhnu!!!"
Zní skutečně, nefalšovaně zoufale. Opatrně se ptám
"ty sis je bral z tý hromady natahanejch kalhot na skříni?"
"Jo."
"A podíval ses na cedulku?"
Máme totiž oba stejný... Chvíle ticha. Okamžitě vyráží do ložnice.
"TO SOU TVOJE!!!!!!"
No vida, a svět je zase v pořádku :D :D (ty svoje špinavý si bezmyšlenkovitě narval do skříně a hned na to zapomněl.)
Tréninková idilka vydrží do půlky prosince, kdy všechno bahno zmrzne. Z cest je betonový struhadlo. Stahujeme se z lesů na přilehlý louky a kroužíme po trávě co to dá. Moc to ale nedá, hodinu, někdy zvládneme dvě, ale spíš míň než víc. Kroužit x kilometrů na malým prostoru je prostě pakárna. Na Ježíška dostaneme dárek - přes zmrzlý bahno napadne vrstvička sněhu. A tak si na Štědrej den nadělíme jedinej pořádnej trénink a jsme z toho veselý :D Po vánocích přichází peklo. Nejdřív lehce přisněží, takže dokonce vytáhneme saně, skůtr a jeden den se z toho radujeme. Než přijde naprostý psycho - je neděle odpoledne, mínus 5, všude sníh, a do toho prší. Co prší. Leje. Normální letní slejvák. V předpovědi na celejch příštích 14 dní studio led. Sedíme na kanystrech pod stříškou u psů, střídavě zoufale čučíme do mobilů na předpověď a na ten déšť. Upadáme do naprostý deprese, všechno to podzimní potácení se v hnojem bylo k ničemu. Na žádnýho Šediváka nejedem, copak tam můžeme jet se psama, který budou tři tejdny stát? A vůbec, končíme s dlouhejma tréninkama, tohle nemá smysl. Prostě na tenhle závod nemáme kde a jak natrénovat.
Další dny řešíme akutnější problémy, než je trénink. Třeba jak se dostat do práce nebo jak vyšplhat ke psům, abysme je vůbec nakrmili. Panuje u nás taková ledovka, že je první dny nemůžeme ani pustit, aby si nezlámali nohy. Po dvou týdnech agónie začne sněžit. Sněží dost, ale zároveň i příšerně fouká. Takže sníh, kterej padá na led, okamžitě odlétá kamsi, asi do teplejch krajin. Kolem baráku máme nafoukaný závěje, odhazujeme jako debilové, ale vyjet se psama se nedá. Nakonec se vítr uklidní, ještě pár vloček spadne a dostáváme se do stavu - při hodně fantazie a hodně odvahy by to šlo.
Takže týden před Šedivákem vytahujeme saně a začíná "intenzivní trénink ježdění po zmrzlejch krtinách". Není do čeho brzdit, těch pár cm je opravdu k smíchu, o zakotvení vůbec nemůže být řeč. Není možný zapřáhnout víc jak 6 psů, což při celkovym počtu 21 běhajících je trošku.. prekérka. Takže jezdíme po partičkách, každej jednu šestku a točíme to na loukách jak se dá. A točíme. A točíme. Každej dva tými denně. Potmě to jde, to má člověk i dojem, že jede po sněhu. Ve dne je to horší, to mu dochází naplno, že jenom drhnem po zmrzlý hlíně. Tenhle týden nás ale zachrání, můžeme jet alespoň turistickou trať.
Takže to nakonec zase všechno sbalíme, letos vezeme 27 psů, to je na tejden masakr. Auto i vlek jsou po střechu narvaný žrádlem a slámou, všude kam se podíváš je nějakej barel. Víťa to chystal celej den. Ještě někam narvat obří pytle oblečků. Dobrý, jedeme.

Přijíždíme v neděli po poledni, v Jedlový panuje příjemných 10 stupňů, azuro, sluníčko na plný pecky. Chodíme v mikinách a máme intenzivní dojem neskutečna. Obzvlášť, když se organizátoři vrací z trati s tím, že v některejch místech je plus 17 stupňů a ta trocha sněhu, co v lese zbyla nás jaksi nepřekvapivě opustila. No, asi si s těma nenaběhanejma kilometrama nemusíme moc dělat starosti.

V pondělí se usilovně řeší co a jak. Na hřebenech je sněhu spousta, je x krát ujetej rolbou, úplná paráda. Místa, kde sníh zmizel úplně, se dají vypustit, o to se trať zkrátí (skrytá radost v našem týmu). Takže jedinej problém je, jak se dostat nejkratší cestou nahoru na hřeben a pak zase zpátky. Cesta zpět je záhy díky neskutečnýmu nasazení pořadatelskýho týmu operativně domluvená s majitelem sjezdovky, budeme projíždět přímo pod lanovkou, za plnýho provozu. Zbejvá teda cesta vzhůru. Zásadní úsek - stoupací koryto na Luisino údolí, je z části úplně odtáté a ještě místama řádila lesní technika. Chytáme se vybrané společnosti pomocníků a lopat a jedeme s nima na skůtrech na inkriminovaný úseky. Tady do zurčících potůčků snášíme sníh z širýho okolí a domlouváme mu, aby tam pár dní zůstal. Netváří se, že by to měl v plánu.

Přejíždíme do nižších poloh, tady je problém ještě větší - sníh není odkud nosit. Ve zhruba sto metrovém pásu lesa muselo řádit dvanáct měsíčků. Pitomá Maruška a její jahody! To by jí nestačil nějakej jeden, dva metry? To tu musí na nás čekat desítky metrů naprosto letního, zelenýho lesa?! Odkud ten sníh máme asi tak nosit? Řeší se všechny možnosti, od převážení sněhu na bobech, na plachtách, po saně za skůtrem. Odněkud se sem prostě dostat musí. Nanosíme co dokážeme pěšmo a ručmo po okolním lese vyštrachat. Vyhlásíme tuhle akci za prolog závodu, první etapu s názvem "Nahaž si svůj trail". No, naštěstí to jedeme nahoru, nějak to po tom listí vystrkáme.
Nakonec se druhej den organizátorům podaří ty nejhorší místa skutečně zavozit pomocí saní. Do teď nevim, odkud až ho vozili. Asi z Tesca.

Po výborný pondělní pártošce je tu konečně úterý, zahájení, start na 300 km a hlavně zveřejnění trasy pro naší 200 km. Díky absenci sněhu v nížinách se budeme držet jenom na hřebeni což přineslo zkrácení z obvyklých 60 km na 39 km na etapu. Bomba! Žádná turistická, můžeme jet hlavní závod, to nějak psiska uťapou. Jako nebude to žádnej oheň, ale měli by to zvládnout. Teď ještě pořešit počty, s kolika kdo pojedeme, vzhledem k podmínkám. Nahoře jsou některý úseky hodně vymrzlý, konstituce beton, nepůjde to pořádně vybrzdit. Tím pádem to bude rychlý a tvrdý hlavně pro starší psy. Taky bude potřeba počítat s poněkud "techničtějšíma" úsekama, vzhledem k nesněhu dole. Víťa zůstává u svojí obligátní desítky. Já jsem chtěla jet s osmi, ale vzhledem výše popsanýmu škrtám ze startovky Ďulátko. Rychlý a tvrdý sjezdy by pro ní v necelejch 11 letech byly problém a se sedmi přeci jen líp zvládnu problematický místa.

Středa ráno, chystáme se vyrazit. Včera jsme to asi přehnali se sháněním pomocníků na start, ke každýmu spřežení se nám obětavě řadí skoro víc lidí než psů :D Je to super, přesun ke startovní bráně bude bezpečnej a v poklidu. Startuju první, ať si mě Víťa dojede a pak už pojedem spolu. Než mi zase někde ujede.


Úvodní travnatej traverz zvládneme úplně v pohodě, a za chvíli jsme v onom korytě. Sníh dobrý! Je tu! Počkal tu na nás! V úzkým úvozu míjím cyklisty a běžkaře, kteří všichni startovali před náma. Je mi až trapně pořád někomu říkat o volnej průjezd, ale jsme holt v tom krpálu rychlejší. Psi běžej suprově, jsou natěšený, i s naloženejma saněma ten prďák vyšoupneme jako nic. A už jsme na Luise, tady to bylo v pondělí hodně zmrzlý. Ze skůtru jsme si tu udělali prohlídku trati: "tady je to hodně vyklopený, bacha na to" atd. Takže maximální soustředění, pěkně do pozice "četba s knihou na záchodě", nepodcenit to. A je to pecka. Rolba krásně rozbila zmrzlej beton, saně mi nikam neprchaj, průjezd esíčkem si oba užíváme, je to super!



V následujícím stoupání mě konečně dojíždí Víťa. Na široký magistrále se fotíme, blbnem, psiska si radostně běžej vedle sebe, tak, jak jsou zvyklý. Musíme brzdit i do kopce, jak jsou nadšený. K tomu azuro, sluníčko machruje, dokonalej sníh. Otevíraj se první výhledy. Tohle je prostě pohádka, sen, člověk je naplněnej štěstím úplně po okraj.



Přichází první adrenalin, tzv. boule k závoře. Jsou tu vyjetý koleje, takže je povrch víc než nerovnej a do toho je to jedna dlouhá šňůra boulí. Na prostředku je cesta celkem dobrá, ale když máte vepředu pravičáka Jiřinku, pejska kterej přežil, tak rozhodně brousíte pravej okraj. Protože to tak Jířa chce. A přes to vlak nejede. Takže následuje několik kilometrů klesání, kdy na saních nadlítávám jak papírový bábrdle, skáčeme přes boule a následný jámy simulujíc zběsilý hopíky. Chvilkama mám vtíravej pocit, že vlastně na těch saních moc nestojím, ale spíš levituju kolem nich.
To všechno v rychlosti, kterou nepovažuju za Aňousfrendly. Jenže před náma to pálí dolu Víťa, kterej si to maximálně užívá a my ho samozřejmě honíme.
Opět se lesem nese moje "pomalu! Řikam Pomalu!!!! K----drát p-o-m-a-l-u!!!!" Když mám dojem, že už skutečně plachtím víc mimo saně než na nich, tak se konečně přede mnou zjevuje závora označující konec boulí. Fajn, přežili jsme. Na široký rovný cestě se zase dojedem, Víťa mi řiká "na rydle se to nechalo sjet úplně v pohodě, krásně jsem si přibrzdil. A do těch boulí musíš co nejvíc zvedat předek, ať tě to tolik nerozhazuje." Ok, to by bylo dobrý vědět před pěti minutama. Ale pojedeme je v průběhu tejdne ještě několikrát, bude prostor si to pocvičit.
Další dlouhý kilometry frčkáme po širokánskejch magistrálách, s hubou od ucha k uchu zdravíme a máváme do foťáků všem protijedoucím běžkařům, kocháme se výhledama.


Pak přichází očekávaná ostrá vracečka, sjíždí se z kopce, tam to položim, to je jasný. Tak samozřejmě, že to položim, ale jenom tak decentě, je to jenom mžik a už frháme dál. Víťa na mě čeká za zatáčkou, je mu jasný, jak to dopadne :D Před náma je dlouhej vymrzlej sjezd, kde je fakt zásadní psy co nejvíc vybrzdit, ať si neodrazej ramena. Kor ty moji tři obříci (rodina Knedlík, Arnošt a Ludánek).
Po sjezdu nutně musí přijít výstup, a ten letos stojí za to. Z Orlického záhoří stoupáme v kuse až na Spáleniště k maringotce. Nejdřív po sjezdovce, pak v podstatě kolmým tobogánem, přes Pod Homolí a dál až na Korunu, k samým nebesům. Ze 700 metrů vystoupáme na 1100. Psi jsou pořád úplně v pohodě, vydupnou to s energiií zajíčka Duracela, jen já za těma saněma trošku hledám nikdy neexistující kondici.

Když už to vejš opravdu nejde, začneme klesat přes hupíky, kde se mi velký psi docela boří. Hodně brzdím, Víťa mi poodjíždí. To je dobře, čeká nás sjezd potůčkama, kde jsme v pondělí přemlouvali sníh, ať tam na nás počká. Moc naší přímluvě nedávám a tak to asi bude krapet dramatičtější. Duch Orliček Rampušák musel ale hodně držet ochrannou ruku a celý podmáčený koryto je pokrytý souvislou sněhovou vrstvou. Pomyslně si otírám pot z čela, teď už jenom profrknem znovu přes Luisino údolí a jsme téměř doma. Téměř.

Vyloupnem se z lesa na vrcholku sjezdovky, přímo pod kabinkama lanovky. Máme tady vyplocenej koridor, kterej nás má navést na sjezd mimo sjezdovku. Má. Měl by. Víťa mizí za horizontem, pekelně se soustředím kudy kam, hledám před sebou značky kam jet. Nedávám pořádně pozor na psy. No a najednou mi to bez varování holky frknou kolmo vpravo, rovnou na sjezdovku. Za posledním oplůtkem je totiž proluka, dál stojí zase špalír lidí. No a Štěpánka s Jiřinkou, který ten náš konvoj celou dobu vzorně vedou, jsou ze závodů zvyklý, že za oplůtkem se točí, ne asi. Co na tom, že v proluce sice nestojí lidi, ale jsou tam zapíchaný hůlky. Při pokusu vyhnout se jim jdu k zemi a po sjezdovce teda začínám klesat epesně v poloze ležmo. Co by člověk pro ty diváky neudělal. Sjezd je to ale takový podivně poklidný, díky variantě "bokem hlubočákem" psy slušně brzdím ležícíma saněma a vlastním tělem (ok, zase je z toho krásná sbírka modřin, ale nic co by stálo za řeč. Hlavně že kalhoty přežily!). Chvíli zvažuju, že potrénuju brždění kotvou ležmo, ale není to potřeba. Psi už jsou klidný a na moje hulákání celkem ochotně zastavujou. Stavim saně a rozmejšlim, co dál. Stojíme kolmo dolů ze sjezdovky a už celkem unavený holčičky rozhodně nejeví ochotu natáhnout to hlubočákem kamsi kde já tušim trať. Za náma pomalu sjíždí běžkař. Hahááá, ten je můj! Rovnou na něj volám, jestli by mi nenavedl psy. Mladík nejistě přibrzdí a nevěřícně zjištuje:
"To jako já??"
"Jo jo, vy, kdybyste byl tak hodnej, sundal si běžky, vzal ty přední psy za obojek a dovedl je támhle na trať" sypu to na něj s kadencí kulometu, protože přece jenom nevim, za jak dlouho se psy rozhodnou pokračovat střemhlav dolu.
"To jako já?" pořád svýmu štěstí nemůže uvěřit.
"Jo, támhle, jak se ten člověk kutálí".
Právě se nám totiž naskytla úžasná podívaná na Martina Ducháče, kterej trávo-hlíno trail sjíždí na běžkách se dvouma psama. No a v tuhle chvíli už ho zdolává saltem zakončeným několika kotrmelcema, všechno samozřejmě s lyžema na nohou. Je to neskutečná scénka, když jí můžem pozorovat takhle z boku, v plný kráse :D
"Tak přesně tam".
To už si moje oběť rezignovaně sundala běžky, bere Štěpánku a statečně s ní zdolává těch pár desítek metrů hlubočáku. Ono teda mezi uježděnou sjezdovkou a "hlubočákem" je rozdíl asi tak 10 cm, ale pro psy je to samozřejmě nečitelný. Konečně jsme tam, kde máme být. Srdečně tomu chudákovi děkuju, fakt vřele a moc. Ten už se ze svojí nenadálý výhry stačil oklepat, už se směje a moje díky odbejvá "není za co, v pohodě". Aspoň má z lyžovačky o zážitek víc, no ne?
Díky mýmu kulišáckýmu kousku jsme se ocitli rovnou nad skokánkem (trávo-bahno-kamenitej skok z meze), takže psi nestihnou nabrat rychlost a sešoupnem si ho téměř nudně.
Pak už jen posledních pár metrů drhnutí dečkou po hlíně a jsme zpátky nad Matoušem. Pecka, dojíždíme do cíle nějaký 3 minuty za Víťou.
Večer v hospodě se nese v duchu historek, kdo kam a jak na vrcholku sjezdovky jezdil, někteří se vydávali tam, jiní onam, ale nakonec jsme se nějak všichni sešli dole. Organizátoři se chytaj za hlavu a vyráží natahovat další desítky, spíš stovky metrů oplůtku, aby jelítka trefila zpátky do domečku. Mno, neulehčujem jim to :D
Druhej den, ve čtvrtek, musím doma nechat Knedlíka. Tvrdý sjezdy si u něj při jeho velikosti a v téměř deseti letech vybraly svojí daň, taky už byl nejspíš načatej z domova, z těch našich ledovejch krtin. Takže vyrážíme v šesti. Víťa má tým kompletní, celá desítka je v pořádku. Až na Velkomašera, kterej si včera při večerních tanečních znovupodělal svoje problematický koleno. Je z toho dost špatnej, fakt ho to hodně bolí. Nezlepšuje to ani fakt, že je to prostě vtipný a každej mu to samozřejmě humorně glosuje a nikdo ho patřičně nelituje. Protože zvládnout trať s nadupanou desítkou a pak si zrakvit koleno v hospodě při juchačce, to může jenom.. Velkomašer. Nakonec narve oteklý koleno do ortézy a jede, ovládat splašený sáňky mu nedělá vůbec žádnej problém, na rozdíl od tance.


Dneska kopírujeme tu samou trasu co včera. Jediný rozdíl je 3 km zajížďka na restart - povinnou dvou hodinovou pauzu.
Psi mají tudíž možnost si v půlce trati odpočinout, dostanou napít, teplý oblečky a můžou regenerovat. Můžou. Ale nechtěj. Protože lehat si do sněhu je fujky, chtěj svoje teplý pelíšky. Takže celou pauzu tráví ve stoje, s nešťastnejma výrazama, protože pro většinu z nich je to premiéra i co se oblečku týče. Vůbec nedoceňujou svoje super teplý bundičky, který maj tak krásně vydizajnovaný polepama od Biovety. Fotim si je ze všech stran a upomínám je, ať se tváří šťastně. Nechtěj.


Konečně můžeme zase vyrazit. Moje skupina je ale trochu nakřivo, pauza na pláni se jim nelíbila, Arnoštek trochu zatuhnul a hned je to znát, že do toho náš lodní motor nejde úplně naplno. Víťovi to běží krásně, takže mi ujíždí ještě než se napojíme zpátky na trať. Čeká nás zase ono stoupání do nebes a dneska je to peklo. Od rána mě bolí v krku a tady mě to doběhlo s plnou parádou. Psi do kopce šlapou jak jsou zvyklý, ale já mám problém vůbec za saněma jít. Pravá, levá, sakra dupej!! Nejde mi to. Mám pocit, že mi exploduje pulzující hlava, vaří se mi krev.. tohle je horší jak výstup na Švýcárnu po žlutý!! Konečně jsme nahoře.
Závěrečnou sjezdovku dneska sjedeme jako páni, díky prodlouženému oplůtku jedeme téměř po trati. A taky máme před skokánkem mnohem vyšší nájezdovou rychlost a zaplachtíme si vzduchem. Kupodivu ustojim doskok v pohodě. Krásná práce. Víťa samozřejmě bez jedinýho zaškobrtnutí, ale ujel nám jenom o 10 minut, to jsem čekala že budeme pomalejší.

V pátek je den D, nebo spíš B, etapa na bivak. Pak už nás čeká v sobotu jen dojezd z bivaku do cíle, to už bude kousek. Na meetingu se ukáže, že máme dneska jet ten ledovej sjezd dvakrát. S porcí kilometrů navíc (středa 39, čtvrtek 45 a dneska 55) to bude na nás moc. V tom sjezdu si ňufany hodně dobijem. Jsme z toho smutný. Chtěli jsme to dojet, když to máme takhle pěkně rozjetý a psi jsou v pohodě. Ale bohužel. Víťa kouká na mapu a vymejší nám alternativu, kdy bysme se ještě projeli po vršku no a pak holt domů. Jdem to prokonzultovat, jestli to nebude problém. Víťův soukromej nápad využít spojnici mezi horníma okruhama se chytne a během chvíle se z něj stane ofiko trasa. Super!!!!! Projedem si ty nejlepší místa a až na závěr jednou sjedeme dolů na bivak. Kilometry se pokrátí jenom o trochu, čeká nás cca 48 kiláků, který ale budou dogfrendly. Jsme z toho nadšený, a nejen my. Rychle obíháme ostatní závodníky s tou pozitivní zprávou a mastíme nabalit saně na bivak. Jako jo, jsou těžký. A narvaný. Bude to šichta, ale nějak tam doťapem.

Jedeme si celou trať úplně krásně, boule už sjíždim skoro elegantně (oni jsou už teda hodně srovnaný, jak po nich už tři dny všichni kroužíme a furt brzdíme). Už vidim poboulovou závoru, dobrý, máme to za sebou.. a málem si ze saní vystoupim jak z metra. Těsně před křižovatkou to evidentně někdo nedal a uprostřed cesty je lochna jak blázen. Samozřejmě to profrčíme přímo krz ní. Dojíždím Víťu, megalochna rozhodila i jeho! V druhým kole už si díru holky oběhnou (asi se jim taky nelíbila) a až na bivak dojíždíme bez ztráty kytičky.

Jsem nadšená, šťastná, opravdu jsem nečekala, že po 48 km v nohách na bivak docváláme! Ňufky už si pamatujou místo z včerejšího restartu, takže tuší, že padla a dobrý pitíčko do břicha, takže se poslední plání úplně hrnou.
Na bivaku začne pro mě premiérovej kolotoč - natáhnout stake-out, sundat postroje, nandat oblečky, dát hřát vodu, vykopat psům díry, nanosit slámu, nakrmit, postavit stan. Uf, máme všechno. Teprve teď můžu říct, že jsme nic nezapomněli, ani doma, ani v autě. Psi jsou nacpaný teplým žrádlem, zapelíškovaný, zima jim rozhodně nehrozí (je na nule a pod oblečkama maj fakt teplo). Spokojeně unavený jdem do hospody na jídlo a pití, po příjemně lenivém večeru jdem brzo spát.



Ráno vstáváme v pět, od sedmi do osmi se startuje. A všichni se záhy sejdeme u výškrabu na sjezdovku, v následujícím úzkým úvoze to bude jak na výstupu na Mt. Everest. Volíme taktiku - budeme tam první. Takže v oněch strašlivejch pět hodin skutečně vystartujem ze spacáků, fofrem ohřát vodu, napojit. Všechno pobalit, uklidit slámu (psi jí domítaj vydat a zarputile jí brání vlastními těly).
Všechno jde jak na drátkách, podezřele. Vlastně všechno podezřele klape celej tejden. To by měl bejt jeden ve střehu. Neni.
Máme všechno sbalený, hotový, do sedmý zbejvá pár minut. Víťa už má spřežení komplet odvázaný, já už si taky jenom od předních psů vezmu kotvu, nandám si jí na saně a jedem. Twl co to??? Jak se mi sakra podařilo, že mám pravou kotvu zapíchlou na levý straně saní??
No a protože jsem jelito první třídy, samozřejmě nezvolim nejjednodušší řešení - říct všudypřítomnejm pomocníkům, ať mi podrží psy a během vteřiny si saně přehodit přes kotvu, aby se dostala na správnou stranu a já si jen nacvakla druhou a vyřešeno. Ne, já zmatečně začnu montovat volnou kotvu doprava a pak se snažim tu druhou provlíknout saněma doleva. To už Víťa nevydrží a jde mi pomoct. Nějak tam ty kotvy pozpřeházíme a ve chvíli, kdy klečim před saněma a utahuju karabinu od šňůr, tak odjedu. Pěkně v sedě před saněma. Kam jedu???? Víťovo psi připravený na start už přestalo bavit čekání a tak i přes dvě kotvy prostě vyrazili. No a moji nohsledi samozřejmě na nima. Je obrovský, obrovitánský štěstí, že se Víťovo inženýři rozhodli dát si předváděcí kolečko jak na přehlídce kolem celýho stake-outu, než vyrazí na trať. Takže po nich bleskurychle skáče úplně každej, kdo má ruce i nohy. Lukáš dokonce vychytrale vyráží ne za psy, ale nadbíhá jim napříč loukou, prej by mu to přesně vyšlo a u lesa by je odlapil.
Tam už ale nedoputujou, jsou slovení mnohohlavým davem. Já v ten moment ale ještě stále jedu po zadku před saněma, držíc šestku psů a brzdíc nohama. Ne moc účinně, to si přiznejme. Naštěstí záhy dobíhá moje saně Michal, skokne na rámovku a stojíme. Chtělo by se říct díkybohu, ale díky všem pohotovejm lidem vůkol. Víťa už taky stojí na saních, dokonce už i správným směrem na odjezd. Nechám si taky otočit vláček a rovnou startujeme. No ty krááávo, to zas bylo antré. Teprve teď mě polejvá studenej pot a děkuju osudu, že se nic nestalo. A zase za to může moje jedinečná vlastnost se v krizový chvíli rozhodnout pro to nejdebilnější řešení. Díky čemuž si udělam rubikovku i ze dvou kotev. Víťa mě dojíždí za pláněma pod sjezdovkou. Nemá to se mnou jednoduchý, chlapec jeden, nemá. Naštěstí jsou v cajku, nikomu nic není, je to dobrý. Uffff.
Asi nabuzený adrenalinem vyšoupneme to naše starý známý nekonečný kolmo vzhůru jak nic. Na vršku jsme akorát včas, že můžeme zhasnout čelovky a kochat se neskutečnem. Naprostý ticho, samota, nikde nikdo. Jen my a psi. Svítá. Dole letí obří cáry mlhy, pod mrakama se oranžoví obzor. Čistej bílej sníh, namrzlý kleče všude kolem a my si po peckovým závodě šupajdíme do cíle s naprosto veselejma psama. Oni to tu už taky znají, ví, že budou za chvíli doma. Jsou odpočatí, plní energie. Tohle všechno dohromady vytvoří tak jedinečnou atmosféru, kterou si v sobě budu nosit ještě hodně, hodně dlouho.


Na cílový sjezdovce na mě Víťa počká a projíždíme tak cílem současně. Na obláčku.
Krásnou tečku za celotýdenním příběhem je vyhlášení, kdy jsme naší trať proběhli ve dvou nejrychlejších časech ve všech kategoriích, a přivážíme si tak Mistra a Vícemistra republiky v longu.
Naše ňufky nám zase ukázali, jak jsou skvělý, jak i s nedostatečným tréninkem dokážou téměř zázraky. Co bude, až budeme jednou mít skutečně natrénováno? :D
Úplně posledním zážitkem celýho týdne (krom placení v hospodě) je noční návštěva kostela Sv. Matouše. Ten je ikonou závodu. Je uvnitř nasvícený, neskutečně zvláštní. Jeho prapodivná, trochu děsivá, ale přitahující atmosféra se nedá popsat.

Sice jsem touhle noční vycházkou do sjezdovky v ledovém vzduchu asi přiživila můj následující černej mor, nebo co jsem si to dovezla za suvenýr, ale stálo to za to. Všechno to stálo za to. Pokorně prosím o možnost si to za rok zase zopakovat. Prosím a děkuji.
Za celoroční usnadnění nejen tréninků a závodů patří obrovskej dík všem, kdo nám pomáhá - rodinou, která nám hlídá psiska počínaje, přes naše věrné sponzory Biovetu a.s., VP agro s.r.o. a Trimm Sport s.r.o. až po naší nejlepší paní veterinářku. Díky, že díky vám můžeme držet v tréninku dva velké týmy a důchodcům zajistit důstojné stáří. Poklona.
























Comments