Part 1
Bembelání příběh se začal psát dost dlouhou dobu před jejich narozením, ostatně jako každej život. Plánování štěňat je akce obdobná vynálezu vodíkový bomby – a v tomhle případě je výsledek obdobně ďábelskej. K uskutečnění svejch plánů, tj. stvořit mi štěňátka ke koloběžce, Víťa použil kombinaci Libušky a Knedlíka. O svým záměru mi nic neřekl (stejně jako předpokládám, že se vynálezce zmíněný vodíkovky taky manželce doma nechlubil ...) a čekal, co z toho vypadne. A vypadlo.
Libuška, maličkatej šílenej pejsek s přetaženým klíčkem, motorová myš, neskutečně milounká, ale zároveň trošku jeblá a co se týče neznámejch věcí, taky maličko hysterická. Její „jajajajajáááááj“ při zapřahání znaj všichni sousedi. Žádnej velkej hrdina na závodech, ale doma by se přetrhla.
No a k ní Knedlík, největší pes široko daleko, obrovsky klidnej, neřešící vůbec nic. Nezapojuje se do žádnejch psích hovadin, ale všichni tak nějak přirozeně tuší, že není dobrý ho nasrat. Ve vztahu k člověku strašnej kašpar, moc ho těší „bavit publikum“ a bejt miláčkem davů. V práci dříč, ale taky bebíčko (rozhodně se nebojí dát vědět, že špatně šlápnul a má obrovský zranění neslučitelný se životem). Knedlík je synem Štěpána, což by bylo na samostatnou story. Protože Štěpa, to je pojem. Ve zkratce – nejlepší lídr, ale taky pěknej vejlupek, pes co vám pomůže sestrojit tu vodíkovku ale pak prodá plány sousedovi, protože měl šunku neasi. Za jídlo a pro jídlo téměř cokoliv, plný břicho a pohodlí je svatej grál. Ale makat bude do sedření a je ochotnej ve šňůrách téměř umřít.
Mno, tak genetickej materiál bysme měli.
14. dubna z Libušky vypadla černá hromada sedmi čmeláků. Všichni statečně bzučí, všichni se učebnicově cpou, Libunka je příkladně nechce ukazovat. Takže první dny víme kulový, prostě černá hemžící se masa. Trochu jako červi. Mezi nima jsou jen dvě holky, obě už půl roku dopředu zamluvený, takže ty jsou bohužel jasný, že putujou do světa (i když jedna má pálení jako Ďulátko, proto si jí samozřejmě potřebuju nechat). Víťa okamžitě přilne k nejmenšímu štěněti (správnej profi chovatel neasi). Není nijak dramaticky malý, ale v očích drsnýho mašera je to „nejmenší chudinka kterýho beztak nikdo nebude chtít“. A taky nejuřvanější. A má „hubinku“ ))) (přeloženo – má dogovitou držku po dědečkovi, kterou mocinky rád natahuje a ječí). Tak se zrodil Arnošt (jako Arnošt Lustig). Já bych si chtěla nechat „Ďulikatou“, ale kšeft je kšeft, takže nakonec volíme nejžravějšího jedince z vrhu – naprosto stoicky klidný štěně, který se probudí, přežere k prasknutí a zase jde spát. Luďan protože Dycky Most.
Part 2
Všech 5 štěňat se rozjelo po celý republice (dobře, kecám, většina putovala směr Plzeň, kde už máme dočista hnízdo Malejch Kolátorů) a naši dva chlapečci doma osiřeli. Je jim to úplně jedno. Mají svůj svět sami pro sebe, vedou nekonečný a nikdy nekončící bitvy mezi sebou a nikoho dalšího k tomu nepotřebujou. Ani moc netrápí dospělý psy, maj moc práce se zabíjením se navzájem. Rvou se snad 25 hodin denně. Pokud je moc hnusně na bitku venku, ozývaj se šílený zvuky a rány ze společný boudy, jak se ty pitomci midlej uvnitř. Do svých her moc nezapojujou ani nás, přiletí se na pár okamžiků pomazlit a zase musí běžet, protože mu brácha právě ukous nohu. Podezřele rostou. Protahujou se jim nohy, zvětšujou hlavy. Arnošt dávno není nejmenším chudinkou, během pár týdnů sladí svůj růst s Ludánkem a zvětšujou se synchronizovaně. Až moc rychle přerostou maminku, po který evidentně zdědili lásku k vejškám. V kombinaci s jejich vzrůstem je to dost destruktivní.
Pomalu se začíná klubat i jejich povaha. Arnošt je pravým vnukem Štěpy. Hýčkanej mazánek se sebevědomím až do vesmíru. Nejoblíbenější činností se stává vyšplhat si někam do vejšky na trůn a tady mě máte, mazlit!
Ludánek roste do Libušky, nejen zbarvením, ale i plašší povahou. Modrý oči po Knedlíkovi mu dodáváj dost neskutečnej výraz.
Nechat ty dva samotný puštěný na kenelu znamená, že nám ukážou, kde všude ještě máme slabiny při uklízení všeho z dosahu. A pokud se nám podaří vyhrát a oni opravdu nenajdou nic, co by se dalo ukrást a následně zničit, hrajou aspoň skořápky s miskama. Je to Arnoštkova doména. Postupně vynosí z krmný káry všech 25 misek a rozloží je po celým kenelu, každou dnem vzhůru. Pak mezi ně upadne a je spokojen. Dokud mu brácha neukousne nohu.
Při jedné z romatických chvilek na kenelu, kdy obalení bahnem sedíme na lavičce a pozorujeme ty dva, jak šílenou rychlostí rotujou vůkol, mi můj drahý manžel vyjeví svůj původní plán. Konkrétně to učiní slovy: „Se z nich na tý koloběžce posereš.“ Od toho okamžiku začínám jejich růst a vývoj pozorovat s jistou dávkou obav.
