Part 3
Přichází jaro a s ním první Bembelání narozeniny. Chlapečci už téměř dorostli svýho tatínka, jinak se nic nezměnilo. Vůbec nic. Pořád se chovaj tak, jako v půl roce. Stali se mazlivějšími, víc si chodí pro pochování (ano, stále trvají na tom, že je budeme chovat v náručí), jsou naprosto nekonfliktní, a svoji. Pořád si žijí ve svojí bublině her a bitek a nijak nenaznačujou, že by si byli vědomí faktu, že je jim rok a jsou tudíž prakticky dospělí.
Zahajujeme první setkávání s realitou, nejdřív pár samostatných vycházek, pak začínáme pomalu běhat v postroji (ač vlastníme asi 40 postrojů všech možnejch velikostí, musíme jim objednat úplně nové, protože chlapeckou velikost - prodloužené XL opravdu na skladě nemáme). Bembelánci z toho mají dočista zamotané své obří hlavy, všechno si pečlivě nahrávají a ukládají. Arnošt si k novým vjemům většinou potřebuje sednout, Luďan lehnout. Takže z počátku trávím dost času tím, že stojim na louce, vedle mě sedí obrovský mimino a s úplně nakrabaceným čelem pozoruje ten zlotřilej náklaďák, kterej projíždí v dálce po silnici.
Arnoští hlava už dosahuje velikosti kýblu od Primalexu, takže nahrávání je stejně rychlý, jako když se ukládaly fotky na disketu. Ludaní hlava je totožný velikosti, ale místo hubinky alá německá doga má užší tlamu po Libušce, díky čemuž působí jemnějším dojmem. Celkově je ze všeho vyplesklejší, ale nedá se říct, s kým je to jednodušší (nebo spíš těžší) – Ludánek je plašmuška, která před cyklistou prchá připlácnout se do příkopu a ještě se přikrejt kapradím, aby byl dokonale maskovanej. Arnošt chce cyklistu obejmout. Pokud má Arnoštek plnou kapacitu nahrávání, uprostřed pohybu sebou flákne o zem a zůstane ležet. Nijak vyplašeně, klidně se válí po zádech, chce drbat, kravit, „práce“ už bylo dost.
S jarem přichází i další vrh štěňat. Dospělí psi obvykle vůbec žádnou radost nad příchodem dalších trýznitelů neprojevujou, pro Bembošky je to novinka. Jsou naprosto nadšení, opět hlavně Arnošt. Okamžitě se do minipejsků zamilovává a nutně si s nima potřebuje hrát. Jako nechceme, aby si něco velikosti odrostlýho telete a jemnocitem bagru hrálo s pár týdenními štěňátky. Arnoštek ale projevuje neskutečnou empatii a chápe, že si prcky nesmí rozbít. Lehá si k nim a láká je, aby mu skákali po hlavě. Téměř je nekoulí prackama, a když, tak jenom moc moc opatrně. Obě satanistický holčičky, který nejdou do světa a zůstávají doma, si velkýho strejdu (se kterým je taková! sranda) samozřejmě hned oblíbí a jejich první cesta z kotce vede hned k němu. Když se Boženka dostane do křížku s Ďulátem a obdrží svůj první životní vejprask pro drzost, neběží brečet k mamince, ale k Arnoštovi. A ten kolem ní hned starostlivě kvová, copak se to jeho kamarádce jenom stalo. Při povaze holčiček (který jsou snad křížený s jagteriérem) se dost hodí, že maj svojí chůvu. Jakmile vypouštím vzteklou krvelačnou drobotinu, pouštím jim i Bembošky, aby si měli s kým hrát a neničili tolik ostatní osazenstvo. Funguje to.
Bratři krom hrátek s holkama pokračují i v procesu učení se pracovat. Doba soustředění je u obou stále hodně krátká, pořád jsou to jak v pohybu tak v myšlení štěňata. Čas koncentrace se omezuje na pár minut, pak je potřeba zastavit a nechat je „vydechnout“. Procházku od procházky se ale dýlka ne/soustředění otáčí a mimina pomalinku začínají makat. Jak se postupně procházky mění v krátké lehké výběhy, mění se moje schopnost používat poté moje nohy. Bembelánci vůbec nemusí cíleně táhnout, stačí, když se přirozeně pohodlně opřou do postroje a já se po 3 kilometrech na rovince vracím domů s krvavými nehty na nohou. Vzít oba najednou absolutně nepřichází v úvahu, takže tohle martyrium podstupuju na 2x a Víťa se mi směje. Opakovaně ho žádám, aby po zimní pauze zeservisoval koloběžku. Nechce se mu a nemá čas. Po jednom zdařilém proběhnutí, kdy díky blátu a postupně se probouzející chuti chlapců k běhu dojíždím domů obličejem v šutrech, donutím mého drahého manžela, ať si to taky zkusí. Pomstychtivě mu přivážu Arnoštka k pasu a vyrážím před ním s Ludánkem. Malé miminko s hubinkou už moc pěkně skládá nožičky pod sebe, já ho za to samozřejmě chválím… Po kilometru a půl otáčíme, Víťa už rozhodně nechce nikam běžet. Pokaždé, když se dáme do pohybu, ozývá se z jejich týmu zoufalé "Ne, ne, prostě už ne!". Tak nějak se dá odhadnout, že pejsek to asi nevykřikuje. Dobíhám domů a druhá dvojice nikde. Čekám. Dlouho čekám. Pak konečně přichází, Arnoštek je veden na obojku u nohy a vůbec nesmí táhnout. Ptám se jich, kde byli. Seděli na louce a čekali, až se páníčkovi přestanou klepat nohy aby zvládl závěrečnej sestup na kenel. Druhej den mám koloběžku připravenou k jízdě.
Part 4
Začínám koloběžkovat. Využíváme luxusu vlastnictví hromady psů a každýmu z Bembelánů přidělujeme jednoho super zkušenýho lídra, kterej ho všechno naučí. No, to sem se trochu přepočítala. Nikdo!!! nemá nejmenší chuť se snažit svoje přidělený miminko učit zatočit. Všichni jsou totiž o hlavu menší a kategorii lehčí… Jejich vlastní dědeček Štěpa celou cestu téměř zvrací, plazí se příkopem na dýlku krčáku ve snaze bejt od svýho učedníka co nejdál. On ani další mástr Libor se vůbec nepokouší Bemboše kamkoliv zatočit, prostě při každým odbočení zastaví a mrsknou po mě pohledem - tak todle si vyřeš!! Jako bonus jim Bemboškové za běhu žerou hlavy, jen tak decentně si nacpou sousedovu hlavu i s ušima do svýho chřtánu, asi jako dudlíka. Absolvujeme takhle pár jízd, po kterých je jasný, že Bemboškové budou muset běhat jenom spolu. Nikdo s nima nechce mít nic společnýho. Když mě se moc nechce si je zapřáhnout společně. Představa, jak si mě vezou jak prázdný sáňky a já nemám vůbec žádnou možnost kormidlovat, mě úplně nenadchává. Vysvobozuje nás první jarní horko a po něm přicházející léto, kdy pesany včetně mimin ukládáme k ledu a užíváme prázdnin. Snad budou po létě trošku dospělejší.
