V mushingu tvoří tým 3 články – psi, vybavení a člověk. Nic z téhle svaté trojice se nedá z týmu vynechat. No a když něco z toho nefunguje jak má, vždycky za to může – ano, člověk.
Zásadní komponenty vybavení jsou postroje, obojky, šňůry a stroj. Postroje, obojky a šňůry nejsou na přípravu nikterak složité, stačí se podívat, že není nic natržené, překousané, vyšolichané. Horší je to se strojem. Saně pro zimní část naštěstí neobsahujou tolik složitostí a překvapení, ale ty káry! Je na nich tolik potencionálních průšvihů… Je potřeba, aby všechna kola brzdila kdy mají a zároveň nebrzdila kdy nemají, aby po celou dobu jízdy zůstala na svých místech a neopustila vás, aby se nesekla, nezlomila a ani jinak nehazardovala s vaším životem. Taky je supr když kára zatáčí, během výskoků a seskoků na kořenech a kamení se nic nezlomí, neutrhne, prostě dorazíte do cíle jen o nějaké to kilčo bahna těžší ale jinak ve stejném stavu, jako jste vyrazili. No.. a tohle zkrátka někdy nefunguje.
Po prvních midových závodech v Reingers se Víťa rozhodl předělat brzdy na svojí káře, protože ho zlobilo zasekávající se kolo. Takže místo toho, aby dělal něco užitečného, tak se celý den rýpal a hnípal v brzdách, až je předělal ke své (velmi dočasné) spokojenosti. Mě oba závody kára brzdila a fungovala jak má, neměla jsem k ní žádných výhrad, takže pohoda. Sice by potřebovala nalakovat, aby z ní byl konečně krásnej zelenožlutej John Deere, ale příští rok je taky sezona ne?
V sobotu startujeme na nádhernou midovou trať za sluníčka a tří stupňů, prostě pecka. Místní cesty jsou krásně technické – poprvé tady jedu na káře a ne na koloběžce, tudíž si je poprvé skutečně užívám a neděsím se každého slizkého kořene schovaného pod listím. Moje nadupaná šestečka vyfrkne úvodní kopec jako nic a na studených loukách je poněkud zběsilá. Předjíždíme jedno haskouní spřežení za druhým, což v týmu ještě přilévá pod kotel a psi na mokré trávě nejdou nijak přibrzdit. Letí jak střelení a já si jen říkám, jestli jsou fakt tak pitomý – 90% týmu trať z minulých let zná a ví moc dobře, že nejsme na 5 km sprintu. Jak hodlají tohle tempo vydržet ještě dalších x kilometrů? V lesích je nakonec ukecám, zvolní, odfrknou si a zbytek trati proběhnou ideálním tempem. V závěrečném sjezdu po louce se ozve od předního kola prapodivný, nepěkný zvuk. I takovej technickej diletant jako já pozná, že tenhle zvuk je špatně. Po pár metrech ale zvuk zase zmizí a já nemám čas se věnovat něčemu, co už není, musím se soustředit na psy. Do cíle tudíž dorážím naprosto spokojená, všichni běželi krásně, prostě super. Výsledný čas 37 minut je opravdu hezkej, máme velkej náskok na druhýho.
Víťa, který startoval přede mnou, se vůbec netváří šťastně, natož euforicky. Jeho největší soupeř totiž byla jeho vlastní, pečlivě opravená kára. Nebrzdila kdy měla, ale pokud se jí pokusil k tomu přimět, protestně se zasekla. Takže z kopců sjížděl víceméně vabank, aby ve finále stejně musel lehce přibrzdit, což vedlo vždy k tomu samému – totálnímu zablokování kol. Takže s deseti psama většinu kopců chodil pěšky a tlačil káru smykem před sebou, dokud si to zase nerozmyslela. Při sjezdu z nejprudšího kopce už mu definitivně brzdilo jen jedno kolo. No, neužil si to.
Přivedl mě ale ke vzpomínce na divnozvuk, i říkám mu: „Hele, já mam asi taky něco s kolem.“ Jdu se na něj podívat (na to kolo) a opět i já poznávám, že tohle asi nebude dobře, když se kolo úplně volně vaklá.. Což je ale všechno, co s tím já můžu dělat. Takže když Víťa stráví veselé odpoledne se svojí trucovitou károu, může se ještě pověnovat mojí. Ukáže se, že se mi úplně rozpadlo kolo. Teda ten buben vevnitř. Naštěstí vezeme náhradní, akorát jsme jaksi vzali to úplně nejhorší, které doma máme. Verdikt Mistra přes opravy kol je: to by mělo vydržet. Ok, s tím já se spokojím. Já mu věřím.
Druhý den po startu padne podivné teplo, vzduch už není tak ostře svěží. Díky tomu psi běží klidněji. Asi v půlce trati začne zadní kolo škruchat, škrvčet, chcete-li chrastit. To už známe ze včerejška, asi se mi rozpadl další střed kola. Včera jsem na tom dojela v pohodě, kolo se zapřelo o brzdu a dobrý, tak to tak dopadne i dneska (myšlenkové pochody technického génia, tedy moje). A stejně nemám čas to řešit. Právě jsme dojeli duo pointrů, kteří neskutečně, ale neskutečně zajímají Ludánka a potřebuje se s nimi pozdravit. Takže se za běhu otáčí, div si hlavu neulomí a vůbec mu nevadí, že ho ostatní psi táhnou dál. Rozčiluju se s ním až do cíle, protože se pointříky stále míjíme. Nakonec dojíždíme do cíle zároveň, protože jim to bez nás neběží a čekají na nás. Čas máme o trochu horší než včera, ale to bylo jasné už cestou, že teplota udělala svoje – stačí pár stupňů a hlavně na starších psech je to znát. První místo ale držíme s velkým odstupem, téměř všichni mají dneska na kontě o pár minut víc.
Jsem zvědavá, co náš velkej tým, jak se jim jelo dneska. Bohužel víc než královská jízda to byla místy opět turistika, stejně jako včera, v duchu „tlačím si svou kárku životem…“ Co na tom, že i navzdory peklostroji je Víťa ve svojí kategorii velkých spřežení první. Tenhle závod hodnotí jako asi ten nejhorší, co kdy jel. Psi dřeli co mohli, ale vlíknout zaseknutou káru je i pro deset psů fakt náročný. Mno, vzhledem k tomu, že měl jen o pár minut horší čas než já, tak to zas tak horký nebylo (v tom ale bude jádro pudla - dycinky musí být rychlejší než já! že áno). Stejně ho ale radši moc nedráždím myšlenkou, že pro mě to naopak byly zatím asi nejkrásnější závody (společně s minulým víkendem v Reingers). Pesani běželi skvěle (až na drobné Ludánkovo zaškobrtnutí), celou dobu jsem měla všechno víceméně pod kontrolou, adrenalin si podával ruku s maximální koncentrací a trať jsem si skutečně užila. I s tím detailem, že jsem půlku závodu jela na zcela volném zadním kole, jak se po ohledání ukázalo :D (ale když to nevíš, tak to nevíš).
