V prosinci jsme se celí natěšení přihlásili na profesionální závod Lekkarod ve Francii. Závod se jede na 9 etap a přesouvá se mezi různými lyžařškými středisky. Celková délka hlavního závodu je kolem 300 km a protože se jede v Savoyských Alpách, není tam o kopce nouze. Etapy mají délku přibližně 20 - 40 km a na každé se nastoupá kolem tisícovky výškových metrů. Závod přesně pro nás a naše psy - žádné šílené sprinty ani nekonečné stovky kilometrů kdesi v ledové skandinávské pustině. Makačka jak blázen, nahoru na těžko, dolu sešup v rychlosti, ale každý večer pěkně zpátky do teplého kotečku (a my do postele).
Mravenci v břiše, když se vidíme na startovce se všemi těmi velkými jmény. Bude to super!
Zaplatili jsme nemalé startovné a plánovali a byli nervozní a těšili se a byli nervózní a nažhavení perfektně natrénovat a byli nervózní... a stále netrénovali a netrénovali...
Počasí si s námi letos opravdu pohrálo od začátku prosince na nás testovalo všechny možné nesjízdné varianty - holomráz, led, šlupku mokrého sněhu alá sliz a opět led. Napadlo, natálo, zmrzlo, Natálo, zmrzlo. Napadlo, okamžitě odfoukalo. Lehce napadlo, natálo zmrzlo. Pořád a pořád dokola. Vždy při prvních vločkách okamžitě vytahujeme skůtr. aby nám těch pár milimetrů sněhu hned neodfouklo a pokoušíme se je k zemi přilepit i vteřiňákem. Nepomáhá to. Bohužel se zima u nás nedokáže rozhodnout, jestli tu s námi chce být. Vzýváme jí, ať už teda konečně táhne.... někam... a my můžeme trénovat aspoň na káře na blátě, protože na ledu psi stále stojí. Čeká nás dokonce i řada dní, kdy psy ani nemůže pustit ve výběhu, aby si na ledovce nezlámali nohy. Rušíme jedno ježdění za druhým, některé dny je holý boj se ke psům vůbec dostat s krmením. Všude už máme rozsypáno nepočitatelně koleček písku, který nám vždy po nasypání přes noc humorně zapadá milimetrem sněhu, který se posléze opět promění v led. Dostáváme se dokonce do fáze, kdy pod křišťálově čistým ledem koukáme na vrstvu písku, která leží pod ním - na předchozí vrstvě ledu. Přestávám počítat modřiny způsobené přitažlivostí země. Naše odpoledne a večery se mění v jednu nekonečnou sérii komických situací alá Charlie Chaplin - opakovaně nabízíme obrázek, kdy jeden z nás visí na kotci a nemůže se ho pustit, druhej se zoufale drží boudy a nikdo nemůže nikam. Je super mít kenel na kopci a celej do kopce! Fakt, že nemůžeme jít na trénink přestává být tím nejpalčivějším problémem, každodenní souboj jak psy vůbec obstarat ho hravě přehluší.
Začátkem ledna se pro nedostatek sněhu v Čechách ruší jedny závody za druhými, koncem ledna pro absenci jakékoliv kondice rušíme naopak svojí účast na plánovaných závodech my. Nastal čas velkého rozhodnutí - musíme si přiznat, že do půlky března už nemáme šanci tréninkový dluh dohnat, i kdyby se podmínky jakkoliv zlepšily. Nejsme ochotní jet na žádný závod s tím, že na něj psi nemají natrénováno. Ti pesani jsou ochotní nechat na trati úplně všechno - všechny svoje síly, jak fyzické tak psychické, a je na nás, aby se postavili na start jen takového závodů, který si nebude žádat těch sil víc, než jich skutečně v tu chvíli mají.
Účast na letošním Lekkarodu tedy začátkem února definitivně rušíme. Do dnešního dne bohužel nemáme odpověď od organizátorů, jestli bude možné startovné převést na příští rok. Naprostá nekomunikace z jejich strany nám trošku bere nadšení vrhnout se do toho za rok znovu. Uvidíme, co čas přinese. Snad už to nebude led :D
Comments